„O politice moc nemluvíme. Ale my z Podněstří jsme většinou s Ruskem, takže se mě na to neptej, protože nechci mít problémy,“ sdělil Dima z vesnice nedaleko Tiraspolu. Vracel se domů z několikaměsíčního pracovního pobytu v Česku. A žije v Podněsterské moldavské republice, tedy v Podněstří, což je de iure integrální součást Moldavska, ale de facto nezávislý stát díky podpoře Kremlu.

Nemluvný z Podněstří

O Podněstří jen krátce, protože o něm bude řeč v dalším článku. V roce 1991 se odtrhlo od Moldavské sovětské socialistické republiky. Mezinárodně ho uznaly jen ruské satelity, nachází se hlavně na levém břehu řeky Dněstr a s pomocí 14. ruské armády pod velením generála Alexandra Lebedě se v malé v občanské válce stalo nezávislým. Sovětským a pak ruským vojákům se tam následně začalo přezdívat „mirotvorci“. Žádný z mezinárodně uznaných států však Podněstří neuznává.

Nutno dodat, že toho Dima až tak moc neřekl. A to jsme v autobusu z pražské Florence na kišiněvské jižní nádraží cestou strávili víc než den. A ten autobus byl plný, úplně plný lidí, kteří se z „fachy na západě“ vraceli domů, za blízkými. Zrovna Dima ale žije v zemi, které se přezdívá „skanzen komunismu“, a lidé tam o věcech veřejných moc veřejně nemluví. Žije v Podněsterské moldavské republice, ve vesničce kousek za jejím hlavním městem Tiraspolem. Ten pojem si Euroevropané asi nejvíce zapamatovali loni, kdy Sheriff Tiraspol porazil Real Madrid, a to u něj doma ve Španělsku 2:1.

„Byl jsem na západě úplně poprvé. Začalo být u nás mnohem jednodušší získat pas, ale je to dost drahé," prohlásil Dima a na rumunsko-moldavské celnici ukázal moldavský pas. Ani mu nebylo divné, že žije vlastně v jiné zemi. Účel světí prostředky. V moldavské Komsomolské pravdě se tehdy psalo, že moldavský pas lze získat za dvacet pracovních dnů za více než osm set korun, což je velká změna k lepšímu. Když jsem to ukazoval jedné dorostenkyni, tak se mi vysmála slovy: „Proboha, Komsomolskou pravdu už nečte ani můj děda!“

Dima, táta od dvou děcek, byl rád, že jede domů. „Bereme doma dvě stě eur měsíčně a živí nás hlavně zahrádky. A čeští zaměstnavatelé vědí, že dělníci odsud jsou dost nenároční a levní. Dělali jsme za Prahou na rekonstrukci jedné cesty. Na české poměry nás platili dost málo,“ dodal. Ostatně v Podněstří mají vlastní měnu, podněsterský rubl, a je o trochu silnější než moldavský lei. O moc víc jsem ale z Dimy nedostal.

Vícemluvný z Kišiněva

Zato Viktor, který se vracel domů do Kišiněva na pár dní, až tak skoupý na slovo nebyl. Stejně jako Dima se sice fotit nechtěl, ale povídal o své práci v Česku ostošest. Při přejezdu hranic Rumunska s Moldávií ukázal rumunský pas, prý má i moldavský. Jelikož nechceme škodit, rozhodli jsme se mu změnit jméno. Nicméně, pracuje v jedné z firem na Kladně. Dělá na lince s potravinami více než osm hodin denně a je rád, že něco vydělá.

„Stará se o mě ukrajinský mafián a opravdu se neptej, kolik beru. Ani to nevím. Nedělám si iluze, kolik si z toho bere on. Ale jsem spokojený, tak po tom nepátrej. Mohl bych se sice stát kmenovým zaměstnancem firmy, asi mě tam mají rádi, ale chtělo by to nejdřív se zbavit toho ‚upíra‘. Ale to bych musel půl roku vynechat. Je to trochu začarovaný kruh,“ říká mladý Viktor, jenž vypadá jako chlapík z posilovny. Nicméně, moc volných dní na zábavu prý nemá. „Byl jsem párkrát na diskotéce. Měl jsem problém. Pár lidí se tam na mě koukalo shora, jako na ‚duraka‘, což mě dost štve,“ dodal.

V současnosti je v kladenských firmách prý přetlak Ukrajinců a všichni se jim snaží vycházet vstříc, protože mají doma válku: „Hele, tohle chápu. Moc nevím, co bych dělal, kdyby se to samé stalo u nás.“

V autobuse jedoucím na východ, tentokrát se jednalo o firmu SVS.MD, se vždy setkáte s někým, kdo si rád pokecá. Dřív to bývalo – autor článku se do Moldavska už tímto způsobem vydal před několika lety – mnohem srdečnější, ale jak společnost pokročila ve virtualitě, tak pokročila i v samotě. Jízdenky jsou sice dražší, ale servis je lepší. Přístroj s filmy či videohrami naproti každému sedadlu, sluchátka k použití, večeře, snídaně. Jedna velká nevýhoda. Záchod v autobuse nelze použít. Neznale jsem ho použil, a dostal vynadáno. Ne moc, ale jo. „Takže si čůrání, ty zpovykaný ‚zápaďáku‘ z Česka, rozvrhni v rámci pěti až šesti hodin!“

Putin je terorista

V Kišiněvě, zhruba sedmisettisícovém hlavním městě Moldavska, přichází vysvobození. Vaše nohy se podobají těm sloním, takže těch více než deset kilometrů do centra berete jako bezva rozcvičku. A to i ve vedru. Při cestě narazíte na památník věnovaný sovětským vojákům, kteří padli v bojích proti německo-rumunským jednotkám za druhé světové války. Vypadá jako pyramida z pušek, pod níž plane věčný oheň.

Po hlavním bulváru se dostanete k moldavskému parlamentu, naproti němuž stojí vysoký prezidentský palác. Ještě o kousek dál se nachází obrovské ruské velvyslanectví. Ve vitrínách tam jsou fotky Putina, Lavrova a tak dále. A před tou budovou postávala skupinka mladých aktivistů. Jeden z nich měl na ceduli: „Putin je terorista číslo jedna. Já mučím a zabíjím lidi. Prostě to akceptujte a pojďme se bavit o byznysu.“ Jiní vyzývali projíždějící auta, aby zatroubila, pakliže jsou proti válce. Troubilo jich mnoho.

Odjíždím se Sergiem do Tiraspolu. „Jsme tady tak půl na půl. Jedni chtějí do Evropské unie, druzí ne. Jedni říkají, že budou větší platy, druzí, že nastane větší drahota. Někteří by rádi Putina viděli za mřížemi, jiní mu fandí. Válka mě děsí, ale co teď s tím. Podle mě se zase všichni ti nahoře domluví a pak, za pár let, nás budou strašit další válkou,“ řekne mi, ještě než nasedneme do jeho maršrutky.

Pak o politice už ani slovo. A jede se do země, „kde zítra již znamená včera“. Z jedné z nejchudších zemí Evropy do ještě chudší.