"Mohl by někdo bombardovat Srbsko, jako v roce 1999, kdyby bylo členem Evropské unie? Nejspíš nemohl a proto pro Srbsko znamená členství v EU větší bezpečnost. A proto tento proces podporuji," říká Novica Hornjak, jenž se narodil v roce 1954. Právě on je generačním průsečíkem rodiny, jejíž předek se stal v roce 1918 příslušníkem československých legií, absolvoval celou cestu tehdejším Ruskem až do Vladivostoku a návrat lodí do Evropy.

Bombardování Srbska

"Moje rodina žije ve městě Zrenjanin ve Vojvodině. Naneštěstí jsme v roce 1999 s mojí třináctiletou dcerou Sonjou od našeho domu viděli ohnivou kouli a kouř z rozbombardované skladovací nádrže ropné rafinérie v Novém Sadu. Je to od nás zhruba třicet kilometrů vzdušnou čarou. Tehdy byly rozbombardovány i tři mosty přes Dunaj. Rozhodně nešlo o humanitární bombardování, jak se dnes říká," popisuje a dodává: "Temná noc, zvuk sirén, detonace v dáli a otázka dcery: 'Přežijeme to tati?' To je vzpomínka na celý život."

Podle něj by Srbsko mělo podporovat vizi sjednocené Evropy a stát se její součástí. Nicméně je to prý reálné až kolem roku 2025. Do té doby je totiž potřeba zajistit stabilitu na Balkáně, zesílit v zemi právní stát a hospodářský rozvoj a zlepšit image Srbska jako konstruktivního partnera v rámci Evropy. Pro Srbsko by mohlo být do budoucna nebezpečné, jak sděluje Hornjak, hraničit s politickou komunitou, která má už hodně před pět set milionů obyvatel, bez dobrých spojeneckých vztahů. A to i kdyby se s EU udála nějaká podstatnější změna.

Hornjak je inženýr, jeho dcera Sonja Pajić doktorka filologických věd, které se nedávno narodila malá Sára. "Můj táta byl úspěšným ředitelem slévárny, aniž vstoupil do Svazu komunistů Srbska, ale v roce 1972 ho obvinili z technokratismu a liberalismu a sesadili. Plné rehabilitace se dožil roku 2010," představuje starší generaci, otce Nikolu Hornjaka, a ještě doplňuje: "Je třeba vědět, že řada lidí v Srbsku s režimem bývalých komunistů, jako byl Slobodan Miloševič, nesouzněla. Nesouhlasili jsme s nadměrným použitím síly proti albánskému obyvatelstvu v Kosovu. NATO ale tehdy bombardováním potrestalo celý srbský národ, což nebylo moudré."

O ruském medvědu

Řada Srbů bere Rusko jako hodného většího bratra a ochránce pravoslavné víry v Evropě. A jak to má Novica Hornjak? "Během vlády komunistů nebyly vnitřní hranice jednotlivých republik v Jugoslávii důležité stejně jako v SSSR. Po jejím krvavém rozpadu vznikly nové státy a pro Srbsko bylo velmi bolestivé uznání hranic Kosova, protože jde o kolébku starověkého Srbska. Jsou tam staré srbské kláštery z dvanáctého století a tak dále. Proto zde nacházím některé analogie s Krymem, kolébkou starého Ruska. Časy se sice mění, územní rozložení také, ale malé země to mají pořád těžké," vysvětluje opatrně s tím, že bratrství s Rusy uznává.

V obtížných situacích se v Srbsku dle Hornjaka říká: "Bůh je vysoko a Rusko daleko". Velmi dobře to vyjadřuje přátelské vztahy obou slovanských zemí. "Druhou světovou válkou se Rusko, tedy Sovětský svaz vrátil na scénu jako síla, která formuje současný svět. Po pádu komunismu a éře rozpadu za vlády Borise Jelcina je pro Rusko asi nejlepší Vladimir Putin. Je nepopiratelné, že obnovil důstojnost země. Historie si pamatuje vítěze a čas bude jediným soudcem jeho práce," podotýká ohledně prezidenta Ruské federace.

Rusko si podle něj rozmáhající se rusofobii v Evropě nezaslouží. Je velkým dodavatelem surovin do Evropské unie, které by se nenávist mohla vrátit z východu jako bolestný bumerang.

Srb československým legionářem

Od roku 2013 je Novica Hornjak zahraničním členem Československé obce legionářské. Jezdí na různé konference a na životním příběhu praotce Obrada Hornjaka, který zemřel roku 1997, dokládá internacionalismus československých legií. "Dědeček v první světové válce přežil jako dobrovolník peklo boje v rumunské Dobrudži a poté se dostal s československými legiemi na Dálný východ a následně lodí Amerika do Evropy, roku 1920 do Prahy. Během éry nacistů a komunistů se o téhle historii nesmělo mluvit. Dokonce některé dokumenty skrýval, ale tajně mi všechno vyprávěl. Jeho tehdejší bojovné odhodlání pro mě bylo vždy velkým vzorem."

V šestnácti byl Obrad, jenž se narodil roku 1898, odveden do armády Rakousko-uherské monarchie, do níž tehdy patřilo území, kde žil, aniž dostal povolávací rozkaz. Bojoval v Haliči, kde byl roku 1915 zajat Rusy, chvíli strávil v zajateckém táboře Darnica u Kyjeva a pak pracoval na různých místech. V Oděse se přidal k právě formované 1. srbské dobrovolnické divizi. S touto divizí, jejíž příslušníky byli také Češi a Slováci, bojoval v roce 1916 společně s rumunskými a ruskými jednotkami proti bulharským, německým a tureckým silám v již zmíněné Dobrudži. Dostal medaili za hrdinství, ale divize musela ustoupit zpět do Ruska. Právě tam, přesněji v Samaře, se podle záznamů vojína z ústředního vojenského archivu přihlásil roku 1918 do československým legií a sloužil ve 4. střeleckém pluku pod velením Roberta Vobrátilka. S ním zažil boje o Čeljabinsk a Jekatěrinburg, s ním se dostal až do Vladivostoku.