Když někdo spravuje cizí majetek, (třeba i státní), musí postupovat s péčí řádného hospodáře. Ten právní pojem plyne přímo ze zákona. Takže správce, coby řádný hospodář, musí o cizí majetek řádně pečovat, například i tak, aby neporušil žádnou zákonnou, ani jinou normu, ani tzv. bono mores – neboli dobré mravy (jak de facto, tak i de iure). A při tom je onen správce povinen postupovat vždycky tak, aby ani z nedbalosti, natož dokonce úmyslně, nemohlo dojít ke škodě na spravovaném majetku, ani na majetku jiných osob, ani k jiné jejich újmě – např. k ohrožení, či poškození práv a oprávněných zájmů. A když k tomu eventuálně dojde, pak je v civilizovaném a demokratickém právním státě zákonná povinnost, aby ten, kdo je za škodu (či jinou újmu) odpovědný, včas a řádně provedl její náhradu tomu, kdo byl poškozen, či jinak zkrácen na svých právech a oprávněných zájmech (může jít např. také o majetkovou náhradu nemajetkové újmy apod., a to i současně s náhradou za škodu). Ten správce, který škodu způsobil, pak za ni nese osobní odpovědnost vůči vlastníkovi, o jehož majetek pečuje. Tolik stručná rekapitulace z právní teorie. A teď pro příklad jeden skutečný případ z praxe. 

 

 

Už před sedmnácti lety došlo ke způsobení škody šesti lidem (řečí práva fyzickým osobám). Ví se, kdo a jak tu škodu zavinil. Objektivní odpovědnost za škodu má stát (coby právnická osoba). Škoda byla tehdy jak nehmotná, čili nemajetková, tak i hmotná, čili majetková, zde tedy peněžní. Tehdy byla majetková škoda ve výši asi 10 miliónů korun. Rozsudkem soudu vznikl nárok šesti poškozeným na náhradu škody v té výši. Stát jim tehdy ale dobrovolně nic nezaplatil. Takže všem šesti poškozeným pak nezbylo než vymáhat své nároky soudně, a to žalobou o náhradu škody proti povinnému státu. V takových případech za stát u soudu jedná vždy nějaká státní instituce, jakožto zastupující složka státu. V našem konkrétním případě to byl zpočátku cca tři roky Úřad vlády ČR a pak dalších deset let to je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Čili jen to soudní řízení o náhradu škody trvá už 13 let, čímž ale ta původní výše škody s každým rokem narůstá o příslušenství (úroky, náklady řízení, aj. výdaje) – a s tím logicky musí počítat každý. Zejména i řádný hospodář. Koncem března 2015 vydal soud rozsudek, že žalovaný stát má vyplatit oprávněným šesti žalobcům škodu – tehdy ale už ve výši zhruba 25 miliónů korun. Čili už s příslušenstvím – léta běžela, úroky z té žalované částky narůstaly, a přibývaly náklady s tou soudní kauzou spojené.

 

Jenže zastupující složka státu (tedy RRTV) v roce 2015 podala odvolání, takže celá kauza se protáhla o dalších pět let. Až do konce dubna letošního roku, kdy soud vydal znovu už druhý rozsudek v té věci a opět ve prospěch šesti žalobců. Jenže za dalších 5 let od odvolání v roce 2015 ta celková dlužná částka narostla o další úroky (a o další náklady v souvislosti s řízením), takže teď se dluh státu vůči žalobcům pohybuje někde mezi 35 až 40 milióny korun. V roce 2015 se z okruhu vedení úřadu RRTV a právního zastoupení žalované strany ozývalo, že oni se odvolat museli vzhledem k jejich povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře. A tatáž rétorika se ozývá i nyní v roce 2020 (čili po těch pěti letech nárůstu toho dluhu o příslušenství nikoli v nepatrném objemu) jakoby to bylo avízo úmyslu znovu se odvolat i proti aktuálnímu už druhému rozsudku z konce letošního dubna. Za těch 5 let soudního řízení advokát žalované strany znovu vyzkoušel všechno možné, i nemožné, ale zase marně. Relevantní a tedy i reálný odvolací důvod už by tu asi jen stěží někdo našel. Ale i přes to prý jsou tu signály, že odvolání advokát žalované strany podá. Skutečně řádný hospodář nemůže nevidět, anebo ignorovat, že notoricky obstrukční postup kumuluje ty škody, co už vznikly, a navíc generuje škody nové, i novou nemajetkovou újmu, jejíž náhradu by bylo možné vymáhat v dalším soudním řízení.