Úvodní slovo v diskusi dostal ředitel Národního divadla Burian a snažil se popsat, kde vidí podstatu sporu. „To, co mě opravdu zajímá, je fakt, že Českou republiku navštívila osobnost, která nesmí bydlet v Číně, protože vyznává hodnoty, na kterých stojí i naše České republika...  A naši čtyři nejvyšší ústavní činitelé považovali za důležité vydat smířlivé prohlášení vůči Číně,“ podotkl ředitel Burian. V tom podle jeho názoru tkví jádro pudla.

Chtěl bych tam čestně jít, nebo nejít, říká Jan Kačer

Kačer byl v úvodu dost zaskočen, když se ho moderátor David Borek ptal na prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů vůči Číně. „Já nejsem připraven hovořit o svém vztahu k Číně, na to nejsem připraven. Já jsem předpokládal, že se mě budete ptát, zda se zúčastním ceremoniálu na Pražském hradě,“ zahájil.

Pak se však k otázce přece jen nějak vyjádřil. „Ze všech stran na mě doléhají přátelé a kamarádi s otázkou, která je podobná té vaší. Mně je osmdesát a musím vám říct, že posledních deset dní nejím a nespím. Musím vám říct, že jsem velmi zaujatý proti jakémukoli servilnímu chování vůči komukoliv. Na druhou stranu, když sleduji napadání představitelů našeho státu v našem tisku, a to se bohudík netýká televize, když my sami považujeme naše představitele za podvodníky, šašky a idioty, tak je mi to z duše protivné... Já si kladu otázku, abych ve svých 80 letech neudělal osudovou chybu, kterou bych si pak vyčítal,“ popsal své dilema Kačer.

„Já mám tři dcery. Jedna je soudkyně a ta říká: My jsme soudci, my jsme loajální, běž tam. Pak mám druhou dceru a ta má úžasného muže. Oni jsou zásadoví a říkají: My tam v žádném případě nepůjdeme. A pak mám třetí dceru, která říká: Táto, já bych se tam možná šla podívat. Já bych si to chtěl sám sobě zodpovědět. Nechtěl bych se hodit marod. Chtěl bych tam čestně jít, nebo nejít a vědět, že to má smysl,“ pokračoval Kačer.

Já jsem doufal, že mi tady možná někdo poradí

Následně dostal znovu slovo pan Burian a vrátil se k Číně. Když cestuje po světě, lidé se ho občas ptají na výroky některých českých politiků. Co jim odpovídá? „Já jsem doposavad říkal, že v této zemi vládne vláda a že pan premiér zastupuje všechno to dobré v naší zemi, a pokud je zajímá postoj České republiky, ať se podívají na to, co říká vláda, ale teď se zdá, že by to mohlo být jinak,“ posteskl si šéf Národního divadla.

Na Kačerovi bylo vidět, že opravdu prožívá velké dilema. „Já vám musím říct, že jsem sem šel proto, že jsem doufal, že mi možná někdo poradí. Já bych vám s dovolením přečetl prohlášení, které je velice osobní. Jestliže mi 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu bude uděleno státní vyznamenání, přijmu je s pokorou,“ oznámil ve studiu.

Burian okamžitě zareagoval a dal jasně najevo, že by panu Kačerovi vyznamenání přál, protože pro Burianovu generaci byl tento muž takřka uměleckým bohem. „Já si myslím, že pan Kačer si vyznamenání od českého státu bezpochyby zaslouží a měl by ho dostat bez ohledu na to, zda se rozhodne jít, nebo nejít,“ zaznělo z úst ředitele Buriana.

To, co říká pan Forejt, je pravda

Kačer nakonec také prozradil, jak se dozvěděl o tom, že je mezi vážnými kandidáty na udělení státního vyznamenání. Pánové Jindřich Forejt a Jiří Ovčáček prý mluvili pravdu, když na společné tiskové konferenci popisovali proceduru oslovování vyznamenaných. „To, co pánové říkali na té konferenci, to je pravda. Mně pan Forejt napřed volal, ale řekl mi, že to ještě není definitivní, protože to ještě musí podepsat premiér. Já jsem se tomu smál a divil jsem se, jak se to dělá skoro detektivně,“ prozradil Kačer.

Nakonec si kladl otázku, proč je dnešní společnost tak rozdělená

„Víte, my jsme před lety bojovali za to, abychom tu měli svobodu a demokracii. A teď to máme. To tu nemáme nějaké normální prostředky, jak to vyřešit? To opravdu musí skončit tak, že polovina politiků bude ve Vladislavském sále, zatímco druhá polovina půjde na Staromák a navzájem si budou zpívat ‚Kde domov můj‘... To, co se teď děje, se mi zdá, že se děje jen proto, abychom se tady navzájem politicky fackovali.“

Oslavu státního svátku nepovažuje za nejvhodnější událost k tomu, abychom se hádali jako malí kluci na písku.