Podle něj každých 80 let přijde velká vlna válek a revolucí, která smete stávající mezinárodní řád, a nastolí nový. „Vždycky to tak bylo, a můžeme takhle jít až někam do 15., 16., 17. století, funguje to velice spolehlivě. Také se obecně říká, že když umírají poslední pamětníci poslední velké války, tak je načase se mít na pozoru,“ vysvětlil bezpečnostní analytik Lukáš Visingr, že se musíme smířit s tím, že k tomu dojde a připravit se na to.

I přes to, že konflikty v podobě 2. světové války jsou na evropském kontinentě nepravděpodobné, lze ovšem očekávat války občanské rozdmýchané konfliktem se sílící muslimskou populací. Česká republika je podle něj na toto spíše nepřipravena. Stejně tak zmiňuje, že lze očekávat tlak od dvou geograficky blízkých mocností, a to Německa a Ruska.

Zmínil také, že Německo nyní pro svoji expanzivní politiku volí kultivovanější, jemnější nástroje než Rusko. „Němci používají prakticky jenom ekonomické a diplomatické prostředky, a nikdy nesahají k silovým prostředkům, zatímco Rusové ano, což je dáno tím, že ruská politická kultura je jiná než naše. Rusové jsou prostě daleko ochotnější používat sílu, ať už demonstrací síly, nebo přímo jejím použitím,“ uvedl s tím, že ale cíl mají stejný. „Je to mocenská vlivová expanze a ovládnutí středoevropského prostoru. Takže v tomto smyslu, v téhle chvíli pro nás nepochybně představuje větší problém Rusko, i v kontextu třeba kauzy Vrbětice. I kvůli tomu, že Rusové jsou prostě ochotni, používat násilné prostředky k rozšiřování svého vlivu, zatímco Němci ne,“ dovysvětlil s tím, že to ale neznamená, že Němci už nikdy nebudou hrozbou. „Ať v Německu vládne císař nebo nedostudovaný malíř, Angela Merkelová nebo v budoucnu nevím kdo, tak Německo v tomto smyslu potenciálně vždycky může představovat hrozbu, protože je to evropská velmoc, která tradičně expanduje na východ, kde jaksi ležíme i my,“ řekl Visingr.

Došlo také na téma kauzy Vrbětice. „Podle toho, co jsem se dozvěděl, zdůrazňuji, na základě toho, co řekli politici, novináři, co různým způsobem uniklo, tak myslím si, že ano,“ odpověděl moderátorce na otázku, zda tam mohli být skutečně ruští agenti. „S největší pravděpodobností ano, provedli to Rusové. A teď se můžeme bavit o tom, co přesně provedli, jestli skutečně chtěli vyhodit do vzduchu onen sklad, což myslím, že spíš nechtěli, nebo jestli tam umístili nějaké výbušné zařízení, které mělo explodovat jindy a jinde, možná někde v Bulharsku, a mělo usmrtit obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva,“ pokračoval s tím, že druhý zmíněný scénář považuje za pravděpodobnější. Podle něj to, že nás Rusko nyní zařadilo na seznam nikoli přátelských států, je jen symbolické gesto. Tradičně nás podle něj nebere jako nepřítele, ale spíše jako „jakési zbloudilé vzdálené členy vlastní rodiny, které by znova chtěli dostat pod svou střechu“.

Rusové se tak snaží mít co nejlepší image a snaží se, aby zde existovaly rusofilní nálady. „Ovšem vyhodit tady do vzduchu muniční sklad rozhodně budování dobrého obrazu neprospívá, takže právě z tohoto důvodu si myslím, že to z jejich strany bylo spíše selhání. Že chtěli, aby k explozi došlo jindy a jinde, a nikoliv na území České republiky, protože Českou republiku chtějí nějakým způsobem ovládnout a ovlivňovat, a nikoliv si ji tímto způsobem poštvat proti sobě,“ doplnil analytik argumentačně  své úvahy.

Podle něj je také zásadní oddělovat fakta od druhé fáze, a to prezentace faktů. „Jedna věc je, kdo tuto operaci provedl, a opravdu si myslím, že to s největší pravděpodobností byli ruští agenti. Ale druhou věcí je, kdy a jak byla tato kauza právě tímto způsobem publikována. To je něco úplně jiného, a je klidně možné, že to třeba mohlo proběhnout i na popud nějakých západních zpravodajských služeb, kterým se to v dané chvíli mohlo hodit kvůli vyhrocené atmosféře vztahů mezi USA a Ruskem,“ argumentoval.

Zařazení ČR na seznam nikoli přátelských zemí pak zhodnotil z různých úhlů pohledu. „Dokážu si představit, že třeba pro české firmy, které exportují do Ruska, mají tam obchodní zájmy, to může být vážné,“ řekl. A současně podotkl, že pokud, je pravda, co se stalo, tak se jedná o velmi vážnou věc, a nikdo se České republice nemůže divit, že reagovala tímto způsobem. Jako scénář ze sci-fi pak považuje teoretickou variantu, že by se Rusové přiznali. „Zareagovat se na to nějakým způsobem muselo, a vyhoštění diplomatů, respektive zpravodajských důstojníků s diplomatickým krytím, bylo zcela namístě,“ myslí si. A vyjádřil lítost nad tím, že západní Evropa solidárnost nevyjádřila také konkrétnějšími kroky, než jen slovními. „Toto je, myslím, něco, co bychom si měli do budoucna velmi dobře zapamatovat,“ dodal.

Otevřelo se také téma Turecka. Moderátorku zajímal názor na tvrzení generála Andora Šándora, který prohlásil, že považuje Turecko za větší hrozbu než Rusko. Podle Visingra je v tomto kontextu stěžejní se zamyslet, jak se definuje slovo hrozba. „Podobně jako v případě Ruska, je Turecko nepochybně mocností na vzestupu a má velké ambice, zejména díky osobě prezidenta Erdogana, který se snaží skloubit turecký nacionalismus s islamismem. A vidíme, že Turecko ohromně mocensky expanduje, dostalo se takřka na hranu války s Řeckem, pak samozřejmě turecké angažmá ve Středomoří, na Kavkazu, v Náhorním Karabachu a podobně,“ vysvětlil s tím, že Turecko má také vliv na evropské muslimy. V tomto případě  pak může představovat vážnou hrozbu, soudí.

Na druhou stranu vyzdvihl možné shodné zájmy. Upozornil například na spolupráci s Polskem. „A tady bych upozornil na jednu nesmírně důležitou věc, která se stala ve druhé polovině května, a sice na to, že Polsko oznámilo, že bude kupovat turecké bezpilotní bojové letouny Bayraktar TB2, právě ty stroje, které se ohromně osvědčily nad Náhorním Karabachem. Pro spoustu lidí to byl šok, obrovské překvapení. Zapůsobilo velmi zvláštně, že tradičně národní křesťanské Polsko si najednou podává ruku s tureckým sultánem, a navíc to není jenom čtyřiadvacet dronů, ale mnohem víc,“ popsal s tím, že tím to nekončí. Zmínil například také uzavřené strategické partnerství mezi Polskem a Tureckem ohledně vzdušného prostoru nad Baltem. „Je prostě zřejmé, že se tady vytváří jakýsi mocenský, zájmový pakt mezi Polskem a Tureckem. A musíme si položit otázku, proč,“ zamýšlí se, že z hlediska hodnot a ideologií to moc smysl nedává.

Smysl to dává z hlediska tzv. reálpolitiky. Polsko považuje za hlavní zdroj hrozeb Rusko a zároveň se obává, zda by jim západní Evropa v krajním případě přišla na pomoc. Takže Poláci začali hledat někoho jiného. „A Turecko má celou řadu, řekněme, konfrontačních bodů s Ruskem, protože turecký vliv proniká do oblastí, které Rusko považuje za svou tradiční zónu zájmů, a to není jenom Kavkaz, ale také Ukrajina. Turecko je dneska jedním z největších investorů na Ukrajině, a stejně tak polský vliv je na Ukrajině velice silný, takže Polsko a Turecko mají zcela evidentně společný zájem na tom, aby Ukrajina byla co nejméně pod ruským vlivem, respektive aby Rusko nemělo absolutní kontrolu nad Černým mořem, čehož by v případě kompletního mocenského ovládnutí Ukrajiny Rusko dosáhlo,“ vysvětlil. „To, že v budoucnu se Turecko může stát hrozbou, si Poláci nepochybně uvědomují, ale je to ještě příliš vzdálená budoucnost, zatímco Rusko představuje akutní hrozbu teď a tady.“ Vysvětluje tak, proč Poláci udělali překvapivý obrat a začali s Tureckem spolupracovat.