Narazila jsem na facebooku na váš příspěvek, který i mě zaujal a zajímalo mě, jak jste se synem strávila pondělní návratový den žáků do škol…

Já jsem lokální podnikatelka s jednou provozovnou v Českých Budějovicích. Článek, který jsem napsala, byl mířený na „moje“ maminky, protože já v tuto chvíli mám za sebou pět let od počátku mého působení s Dětskou akademií Madlenka, což znamená, že z robátek, která mi tehdy nastoupila na první kurzy, jsou teď předškoláčci, kteří šli na zápisy do první třídy. Týká se jich nyní povolení jít po testování do školičky. A samozřejmě mnozí rodiče mají doma starší děti, sourozence, kterých se týká základní školní docházka, také podmíněná testováním covid-19.

Tyto rodiče jsem oslovovala. To, že se to následně „zvrhlo“, že příspěvek vykazuje asi 500 tisíc oslovených, zhlédnutí a lajků, to šlo už samovolně, mimo mne. Trochu mne to překvapilo.

Zaznamenala jsem i pár útoků na mě, ale myslím, že jsem dostatečně zralá na to, abych to zvládla polknout. To jsou pro mne nedospělí lidé.

A byla jste v pondělí vůbec u školy se svým synem?

Ne, ne, v žádném případě.

Pan ředitel ode mne dostal e-mail, ve kterém vyjadřuji právní status výhrady svědomí k tomu, že nesouhlasím s opatřením ve věci testování a nošení roušek, s čímž jsem nesouhlasila celou dobu od loňského jara. Můj syn nešel do školy v červnu loňského roku, nešel do školy ani v prosinci. Šel do školy v lednu a únoru, kdy jsem si horkotěžko ve škole vydobyla, že stráví v lavici 45 minut a bude sedět se štítem, nikoli s rouškou. Bylo to těžké, předcházelo tomu několikero sezení s panem ředitelem. Teď jsem se dozvěděla informaci, že se chudák velmi bál, protože už v září, kdy ty roušky nebyly povinné, měl rodiče, kteří trvali naopak na rouškách u dětí celý den.

Mimochodem: Nejsem proti testování – když stát dodá skutečně neinvazivní PCR testy natolik spolehlivé, aby děti nemusely celý den funět do roušky. A – po pondělním testování ve školách bylo v celém Jihočeském kraji pouze 12 pozitivních. Tak spolehlivé testy, nebo tak zdravé děti tady máme!

Jeden z tatínků mi popisoval, jak to před školou vypadalo… Já jsem ráno vstala a s velkou láskou jsem obejmula své dítě s tím, že děkuju, že „tebe se to dneska netýká“.

Jenže teď máte zavřenou kavárnu i dětské centrum. Mnozí rodiče si ještě dneska tedy mohou dovolit být doma. Ale co potom?

My jsme jako rodiče zde byli spjatí. Já, tedy zaplaťpánbůh, ačkoli mám půl roku zavřené podnikání – tenhle stát mi zabil pět let neskutečné práce a ohromné investice – tak přesto mám své priority jasné.

Teď to mám vymyšlené tak, že funguje soukromá učitelka a dítě má dopoledne program stejný, jakoby mělo ve škole. O sociální kontakty nepřichází, o sportovní vyžití nepřichází. A pakliže bude otevřeno, já si práci a podnikání přizpůsobím, …ale sáhnu si hluboko do kapsy.

Panu řediteli jsem napsala, že si uvědomuji, jaký tlak je na něj veden. Že jen požádám o formální vyjádření ze strany školy, potažmo MŠMT, a posléze budou konány další právní kroky.

V tuto chvíli vím o dvou ústavních stížnostech, které byly podány, a velmi velmi doufám, že ústavní soud ta nařízení shodí se stolu.

Nejde o to testování. Jsem v kontaktu s inženýrkou biochemie. Chápu, že nějaká kontrola nad pandemií být musí. Ale co se předvádí v naší republice, je čistý byznys. Někdo potřeboval vydat ze skladu hmotných rezerv ty draze zaplacené testy a potřebují je „narvat dětem do nosu“, aby se neřeklo, že 185 milionů bylo vyhozeno z okna. Tohoto já se nehodlám účastnit a doufám, že Ústavní soud to shodí se stolu.

Jaké právní kroky uděláte?

A v tu chvíli moje kroky budou takové, že zažaluji Ministerstvo zdravotnictví za to, že mému dítěti znemožnilo přístup ke vzdělání, jak mu zaručuje Ústava České republiky a Úmluva o právech dítěte. Já po řediteli školy nechci, aby netestoval. Já chci, aby mému dítěti nezakazovali vstup do školy.

Se žalobou tedy máte odvahu. Ale spousta rodičů, samoživitelek, které měly – i se státem – starosti už před covidem…

Já jsem taky samoživitelka.

V neděli ve čtvrt na devět mi volalo cizí číslo.  Jsem na to citlivá, nemám ráda, když kdosi volá v čas, kdy slušní lidé nevolají.

Volala mi čtyřicetiletá maminka v invalidním důchodu, která má doma holčičku ve stejném věku, jako je můj syn. Plakala mi do telefonu, že četla ten můj příspěvek. Že by se hodně moc chtěla své holčičky zastat: Dcerka měla tři dny průjem, nechtěla do školy. Bála se, protože neví, co ji tam čeká. Paní, respektive její tělo, nemá ani sílu se bránit.

Co jste jí poradila?

V tu chvíli jsem jí řekla: Vůbec nikde nebojujte… V tuto chvíli máte právo si dcerku nechat doma, protože má omluvenou absenci. Vy máte neskutečnou výhru v tom, že jako invalidní důchodkyně můžete zůstat doma. Nemusíte do práce, kde šéf vám nejde po krku, kolegové nejdou po krku. Asi pravděpodobně rozpočet rodiny zůstává stejný, jako kdyby holčička do školy šla. Nebojujte, nechte si dceru dva měsíce doma a do té doby – ať už to budou soudy, nebo vláda, whatever – někdo rozhodne o tom, že je to prostě špatně, nebo to i pro samotné školy zařídí jinak… Věřím tomu.

Toto jsou lidé, kteří cítí, že to není dobře, ale nemají sílu to řešit…

Je tristní, kolik dospělých lidí, rodičů, nemá pojem o tom, jaká práva vlastně dítě má. Z toho je mi až úzko.

To je pravda, nedejbože české opatrovnické soudy, kdy ani právníci často nejsou v dětských právech zběhlí…

Ale chápu to… Je vtipné, že já vlastně teď mám čas rebelovat, protože jsem se chvilku „kopala do zadku“. Dost věcí jsem si načetla, dost věcí jsem viděla a slyšela, dost věcí jsem si promyslela. A je mi líto rodičů, kteří do školy vedli děťátko s tím, že mu tam budou dělat něco, co by se pravděpodobně dělat nemělo.

Nejhorší na tom je, že nařízení MŠMT velí, že si test má dítě provést samo. Tím se vymaňují z dalších práv. Obcházejí tím další odpovědnost. Protože tím, že to není učitel, kdo by sahal dítěti do nosu...

Jistě, případná zodpovědnost jde za rodičem…

Ano… Já mám spolužáka, který učí na základní škole v Londýně. Zajímalo mě, jak to funguje v Anglii. A on říká: V zemi, kde si personál školy nedovolí malému dítěti ani vyndat třísku z ruky, by si nikdo nedovolil mu dát roušku nebo ho testovat!

Včera mi kamarádka popisovala případ, kdy učitelce do hodiny přišla inspekce. Astmatický chlapeček s rouškou na obličeji začal kuckat a potřeboval si dýchnout inhalátoru. Tak si dýchnul, nalapal vzduch a ta inspektorka či ředitelka na něj ukázala a řekla učitelce: „Hlavně ale ať si tu roušku nasadí zpátky…“

Tam jsme se dostali. Nevím, kde zůstala soudnost lidí.

Ono to navenek působí, že většinový pohled je ten povolný a že rodiče nemají námitky. Jenže kdyby nemuseli, mnozí by dítě netestovali. To uposlechnutí je v drtivé většině jen projev bezmoci, protože jiná cesta, jak „pustit“ dítě do školy, není…

Největší oběť je rodič, který potřebuje do práce!

Když jsem začala podnikat, měla jsem ani ne tříletého syna, a vím, jaký je to tlak, když musíte vydělat ne na jeden, ale na dva nájmy – bytu a provozovny. A pod nohama vám běhá tříleté dítě, které začíná mít teplotu, a vy víte, že vám na týden ulehne.

To je takovej tlak, panebože! To by vám vystřelila hlava, protože s tím dítětem potřebujete zůstat doma, aby se vyleželo. Má jít do školky, nebo nemá? Teď nevydělám… To je hrozné…

A je odporná jedna věc. A to je to, co jsem napsala řediteli naší školy – že je odporné, do jaké pozice tento stát dostává pracovníky školy, rodiče a ty ubožáky děti!

Rodina už asi není základ státu ...

… to už je pryč.

Připadá mi, že český národ je už tak nějak „vygumovaný“, zdecimovaný.

Říkám si, kde je třeba Michal Horáček? Bývalý kandidát na prezidenta České republiky. Člověk, který se bije do prsou, že je patriot. Potřebuji slyšet tohoto člověka. Potřebuji, aby mi nalil krev do žil. Nějakou hrdost k tomu národu, k češství. Vždyť jsme národ, který se dokázal po drobných halířích složit na zlatou kapličku. Jako kde to jsme?

Nějaký slovenský estébák nám prostě diktuje. Je to člověk, který neskutečně zbohatnul za dobu pandemie a v podstatě zde zabil drobné podnikání. My to všichni víme, jenže… se potřebujeme postarat. Už nemáme energii na to, abychom ještě někde bojovali, snažíme se přežít, vydělat na chleba.

Asi ty demokratické postupy jako demonstrace a petice moc nefungují?

Ano, nefungují…

Bavila jsem se o tom s mým otcem, který podnikal třicet let, a opravdu velmi úspěšně. Ale na spoustě věcí se neshodneme. On ví, že co se teď děje nám podnikatelům, je asi hodně přes čáru, ale těžko se mu hodnotí, co by s tím on sám udělal. Snažila jsem se mu dát příměr: Když ti někdo zlomí obě ruce a půl roku nebudeš moci živit svoji rodinu, tak takový je to pocit.

Mě celý dům, kde podnikám, s veškerým provozem stojí 80 tisíc měsíčně, a stát naposledy přispěl polovinou nákladů v prosinci. Podnikatelé teď táhnou leden, únor, březen, duben ze svého, a to se ještě modlíme, jestli z těch náhrad něco bude.

A táta mi říká, ať si jdu tedy stoupnout do těch protestů. To nemůžu. Já tam nebudu stát vedle pitomců, kteří řvou, že nemůžou jít na pivo. Omlouvám se, ale to je hluboce za hranice mého vkusu. Pokud si tam stoupnou všichni podnikatelé a všichni budou řvát, tak jsem nastartovaná, beru auto a jedu je podpořit. Ale nebudu tam vedle hlupáků, kteří se bijí do prsou, že jdou do krámu bez roušky a chybí jim chodit do hospody.

Není to tak dlouho, co získala titul MONETA Živnostník roku 2019 Jihočeského kraje... Foto: Firmaroku.cz

Máte pocit, že pak celé snažení spíš snižují?

No jistě. Bez piva být můžeme, ale hospodský nemůže být bez toho nájmu. Takže jsou to hloupé, nedospělé argumenty.

Vy ale nejste fanatická odmítačka všeho, že?

Já se na jednu stranu snažím přijmout nějaké relevantní informace na základě toho, že zde pandemie bezesporu je, nemocnice bezesporu plné jsou a já nejsem proti očkování.

Mám kolem sebe mnoho přátel, kteří cestují po světě. Dubaj to má absolutně vyřešené. Tam se nakoupily vakcíny, nacvakali jim to a řekli: Hele, pokud nemáš vakcínu, nejdeš do práce, tečka. A žijou, a dýchaj. Stejně jako si já nechám píchnout očkování proti malárii, když se poletím kouknout do Afriky nebo do Austrálie.

Na očkování proti covidu si osobně nechám rok prostor. Chci vidět, kam se to posune, kam se posune celá politika. Protože za tím vidím byznys. Jsem podnikatelka, vidím to. Vím, co je státní zakázka. Že je to nejlepší byznys na světě. Není nic jednoduššího mít kámoše na magistrátu, který to někomu dohodí. To jsou strašně jednoduché peníze.

A také se mezitím společnost promoří, mnozí budou mít protilátky…

Promoří se, a uvidí se, zda očkování vůbec funguje.

My jsme se synem byli zvyklí hodně cestovat. Teď objektivně ty peníze na to nebudou a já si v klidu promyslím, jestli očkování nám to vyřeší anebo naopak nic neřeší, protože – i očkovaní jsou stejně testovaní a stejně nosí roušky…

Váš příspěvek, kde apelujete na rodiče, měl obrovský dosah, ale nezaznamenala jsem, že by se už zmínka v některém médiu objevila. To se vám jiný novinář neozval?

Z novinářů ne. Včera mi volali z Jablonce nad Nisou ze sdružení Chcípl pes. A zmínili to na Frekvenci 1, jinak o ničem nevím… Sleduju „odvahu“ některých portálů a fascinovaně sleduju veřejnoprávní televizi… Někdo to zde má pod palcem krásně podchycené.