Pane senátore, jste členem výboru pro obranu, zahraniční věci a bezpečnost. Jak vnímáte vývoj konfliktu na Ukrajině? Dočkáme se příměří?

Konfliktem na Ukrajině jsem šokován od samého počátku. Stojí proti sobě lidé, jejichž předkové možná leželi v jednom zákopu nebo seděli v jednom tanku a bojovali proti fašismu ve II. světové válce. Teď se vraždí navzájem, berou s sebou úplně nevinné oběti a my se na to díváme každý den v televizi. Obávám se, že konflikt bude trvat dlouhou dobu a přejme si, aby nepřerostl hranice Ukrajiny. Nevěřil bych, že se něco takového může stát v Evropě v roce 2014.

V souvislosti s vývojem událostí, jak po čase hodnotíte rozhodnutí o vzájemných sankcích mezi Evropskou unií a Ruskem?

Věřím a doufám, že zůstane pouze u těchto „zbraní“ mezi Evropou a Ruskem. Pevně doufám, že nedojde k eskalaci  konfliktu v ozbrojené střetnutí. V tomto světle se mi zdá debata o hospodářských sankcích a o tom, jestli HDP v Evropě zpomalí o pár desetin procenta, směšná. Měli bychom vidět trochu dál za horizont, ale zdá se mi, jako bychom raději nechtěli vědět, co bude zítra. Snad se nám to zle nevrátí.

Je odhadnutelné, jak se dál bude chovat Vladimir Putin? Máme se bát toho, že by Rusko chtělo obnovovat bývalé sovětské impérium?

Pro mne to není odhadnutelné. Já jsem se spálil, když se mne jeden žák deváté třídy ptal v hodině občanské výchovy, zda se Vladimir Putin rozhodne vstoupit s vojskem na Krym. Tehdy jsem to rezolutně odmítl jako nepředstavitelné porušení mezinárodních smluv a mezinárodního práva v Evropě. Za týden jsem se musel za svůj špatný odhad omluvit. Nejsem schopen říci, s čím se Rusko spokojí. Růst výdajů na zbrojení v Rusku a s ním i vlivu armády na rozhodování Vladimira Putina rozhodně neříká, že připojení Krymu je konečné řešení. Denně slyšíme z Ruska řeči o míru a diplomacii a denně proudí na Ukrajinu z Ruska nejen zbraně, ale už i vyzbrojená armáda. To je tragické. Každý den konfliktu navíc, každá jeho eskalace ztěžuje mírová jednání.

Za poslední půlrok jsme byli svědky ruské anexe Krymu, výbuchu občanské války na východě Ukrajiny, úmrtí našich vojáků v Afghánistánu, rozvalu situace v Iráku a neklidu v Pásmu Gazy. Co pro vás tyto zkušenosti znamenají? Jak máme v souvislosti s nimi přeformulovat naši obrannou a zahraniční politiku?

To všechno jenom odpovídá současnému rozervanému světu. Říkáme si všichni svým chováním o velký problém. Obyvatelé východního světa, kteří vyrostli na Západě, čerpali tam vzdělání a jejich rodiny i ekonomický prospěch, se obracejí zbraněmi proti tomuto světu a snaží se zničit demokratický systém, ve kterém vyrostli. Mnoho státníků má plná ústa míru, ale nechá naplnit raketami školy a nemocnice a pak z nich střílí na sousední státy. Invaze se prohlašuje za humanitární akci. Já bych se nerad dočkal další „humanitární mise“, kterou jsem zažil ráno 21. srpna 1968. Proto jsem rád, že jsme součástí EU a NATO a nevidím důvod na tom cokoliv měnit. Jen bychom měli být jejich poněkud pevnější součástí, nebýt vypočítaví, neschovávat hlavy do písku před problémem a pak žádat pomoc od jiných, až nám bude zle. Nemuseli bychom se jí dočkat.

V souvislosti s konfliktem je také hodně skloňováno NATO a naše bezpečnost. Jste pro posílení jednotek NATO v Evropě, zejména v Pobaltí či Polsku? Považoval byste za dobré přijmout na území základnu s vojáky NATO, například z USA?

Myslím, že čas, kdy bude třeba tato opatření udělat, se, bohužel, blíží. Pokud by se posilovaly jednotky NATO v Evropě, tak je asi jedno, odkud vojáci budou a jejich rozmístění bude nutné připravit podle obranné strategie NATO, která je jistě pro tento případ připravena. Pokud je mezi strategickými pozicemi i Česká republika, objeví se v budoucnosti i u nás.