Již řadu měsíců plní přední stránky novin uprchlíci a jejich počty se nesnižují ani s příchodem chladnějších dnů, jak se původně předpokládalo. Není tak na čase připravit se na to, že německá kancléřka a Brusel stejně nakonec silou prosadí trvalé kvóty pro rozmísťování uprchlíků do členských zemí EU a nám nezbude nic jiného, než se tomu podřídit? Nebo snad čekáte, že by se tomu česká politická reprezentace vzepřela? A jak?

Debata o kvótách je pro mě zástupný problém od samého počátku. Evropa se dříve nebo později bude muset postavit k řešení krize čelem jako celek. Co se týká „české kvóty“, tak necelé tři tisíce lidí bychom byli schopni včlenit do společnosti, aniž by si toho někdo všiml. Místo toho vedeme na toto téma rozsáhlé diskuse. Problém je spíše v tom, že všichni migranti chtějí zakotvit v ekonomicky vyspělých západních zemích. Současné odmítání jakékoliv spolupráce na integraci migrantů z české strany není prozíravé do budoucnosti. Dostáváme se tím do izolace a jsme považováni za ty, kdo se z Evropské spolupráce vyčleňují. Hlavně v případě, že se nerozdává, ale má se spolupracovat na vyřešení těžké situace, tak se schováváme do úplně zadní řady.

Situace se zhoršuje i mezi migranty. Častěji mezi nimi dochází k násilí, rvačkám; a podle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i díky tomu buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochraně hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?

Je možné, že jsme už úplně ztratiti schopnost vžít se do situace jiného člověka, a proto tak mluvíme, píšeme a fotografujeme? Měli bychom si umět představit stres a šok lidí, kteří jsou vyhnáni válkou, jsou zničeny jejich domy, musejí dát poslední peníze za cestu do Evropy, téměř se utopí v moři, pak jdou stovky kilometrů pěšky často s dětmi na rukou, mají strach o své blízké, od kterých jsou často odtrženi, je jim zima a mají hlad, provázejí je často rozkazy policistů, zvýšené hlasy těch, kdo organizují jejich pochody. Každému z nás by pravděpodobně stačila desetina toho utrpení, aby ztratil nervy a pustil se do nějakého konfliktu. Ale my se na všechno díváme z tepla svých domovů a kanceláří a hrajeme si na soudce. A to hodně přísné soudce.

Při diskusi o řešení tohoto těžkého problému mluvíme ve zbytečných extrémech buď o otevřené náruči, anebo zadrátování hranic. Jako bychom zapomněli, že existuje zákon, kterým se řídí azylová politika evropských zemí. V každém případě musíme pomoci těm, kdo jsou v ohrožení života, prchají před válečnými hrůzami nebo politickými perzekucemi. Musíme pomoci okamžitě a zajistit jim přežití, až teprve potom řešit další záležitosti. Když v této situaci nepomůžeme, přestáváme být lidmi. V tomto smyslu mám obrovskou úctu k tisícovce českých dobrovolníků, kteří jsou dnes v terénu a pomáhají, jak se dá. Co se týká utečeneckých táborů mimo Evropu, je zcela správné je podpořit. Turecko, Jordánsko a Libanon se starají o více než dva miliony lidí, docházejí jim síly a je třeba pomoci. Co se týká zastavení obchodu s lidmi, je třeba jej zastavit na hranici výsostných vod států, ze kterých se transporty organizují. Od břehů Itálie a Řecka jen těžko někdo otočí potápějící se lodě na zpáteční cestu.