Pane senátore, na konci října se konaly předčasné volby do sněmovny. Jak nahlížíte na jejich výsledek a především na současný vývoj v dolní komoře Parlamentu, kde bylo možné zatím více než povolební vyjednávání sledovat rozkol uvnitř ČSSD?

Myslím, že jsem se v minulém rozhovoru rozepsal na téma sebedestrukce vítězné politické strany (je jedno, z které strany spektra) po volbách do Poslanecké sněmovny v ČR a také o tom, že nakonec se jednání vždy zvrhnou na boj o křesla a zapomene se na věc samotnou. Ani letošní volby nebyly výjimkou. Je to velká škoda.

Vlády v České republice jsou ale zejména v důsledku rozložení mandátů v posledních letech čím dál méně stabilní a někteří tak volají po změně volebního systému. Souhlasíte?  Patříte mezi zastánce přímé volby prezidenta. Uvítal byste tak například myšlenku hnutí Úsvit, které požaduje zavedení přímé demokracie švýcarského typu?

Problém není primárně ve volebním systému, problém je v nás všech, v téhle společnosti. Na jedné straně všichni vidíme, co je třeba kolem nás udělat. Potřebujeme stabilizovat daňové zákony, potřebujeme stabilizovat financování zdravotnictví a školství. Potřebujeme dobudovat silniční a železniční koridory a mnoho dalších věcí. To všichni vidíme a ve volební kampani v době slibů se o tom popíší stohy papírů a tisíce billboardů. Ale ve chvíli, kdy voliči přidělí zodpovědnost svými hlasy ve volbách a má se přejít k realizaci, tak v jedné ze dvou vítězných stran začne vnitřní boj o křesílka a druhá, která si nechá nadělit skoro 20 % ve volbách, pak řekne, že vlastně ani vládnout nechce, pak neví, jestli chce a pak si to nakonec rozmyslí. To je příznačné, jsme národ kritiků, to nám jde výborně. Ale chybí nám zodpovědnost. Pokud se budeme všichni zodpovědně stavět ke svému životu a životu své země, pak je jedno, jakým způsobem budeme volit. Obecně jsem ale příznivcem spíše posílení prvků většinového systému, pokud by se mělo něco měnit.

Ani existence senátu však není ve vyspělých zemích samozřejmostí. V mnoha z nich, včetně České republiky, se vedou časté a vášnivé debaty o jeho účelnosti a prospěšnosti. Jak byste argumentoval vy osobně? A domníváte se, že je skutečně nutné mít u nás na 280 zákonodárců?

Respektuji Ústavu ČR a do těchto diskuzí se nerad pouštím. Samozřejmě, že o počtu zákonodárců a komor se dá diskutovat do nekonečna. Najdete vždy pro a proti, stejně jako když budete diskutovat, zda potřebujeme premiéra, nebo zda má vládu vést prezident, když máme přímou volbu. Pokud jsem ale vyzván k argumentaci pro Senát, tak ho najdeme například v nedávné době. Myslím, že se Senát choval v posledním půlroce v době krize Poslanecké sněmovny velmi zodpovědně a ukázal, že může nastat situace, kdy jednoznačně potřebný je. Být několik měsíců úplně bez zákonodárného sboru by se mi zdálo téměř neúnosné. A vášnivé debaty bychom měli vést o mnohem důležitějších věcech pro život občanů naší země.