Například sedmnáctiletý Abdul Karim spí na zemi na náměstí Okonoia v Aténách. Nemá ani korunu, poslední peníze vydal na jízdenku na trajekt do Řecka. Má možnost si půjčit mobil a zatelefonovat matce do Sýrie, ale neodvažuje se jí říct, jak strašná je jeho situace. Řekl prý: „Sním o dvou věcech: Mít možnost zase spát v posteli a obejmout svou mladší sestru.“

Sedmiletý Ahmed spí na chodníku na hranici mezi Maďarskem a Rakouskem. Když bomba zasáhla jejich rodinný domov ve městě Idlib, vyvázl živý, přestože byl na hlavě zraněn šrapnelem. Mladší bratr zemřel. Jeho rodina byla donucena uprchnout. Celou cestu spí v úkrytech na autobusových zastávkách, na ulici a v lese.

Pětiletý Abdullah spí na špinavé matraci před hlavním nádražím v Bělehradě. Trpí nemocí krve a byl svědkem zavraždění své sestry v jejich domě v Daraa v Sýrii. Jeho maminka nemá peníze na léky. Abdullah je pořád ještě v šoku a má noční můry.

Celý text najdete ZDE

Britské listy také zveřejňují příspěvek z facebookového profilu jednoho z aktivistů, který uprchlíkům pomáhal, Tomáše Nováka. Ten popisuje to, co při pomáhání běžencům zažil. „Viděl jsem dospělé chlapy brečet jak malé holky, viděl jsem bosé ženy s promoklým miminem v náručí, které běžely nocí, v dešti blátivou oranicí, viděl jsem lidi, kteří neměli sílu jít dál, viděl jsem začátek porodu na zablácené silnici, viděl jsem děti bezvládné jako mrtvolky, viděl jsem děti lámající si ruce, když se nechtěly pustit tatínků, viděl jsem lidi omdlévající vyčerpáním, viděl jsem starce zpola neseného dcerou, viděl jsem zoufalství matek, kterým se ztratilo bejby v tisícovém davu, viděl jsem padat lidi přes policejní zátarasy, viděl jsem lidi smějící se uprostřed tragédie,“ píše emotivně s dovětkem, že už ví, jak páchli lidé v koncentračních táborech. „Vím jaké to je, když jsou lidé vděční za mokrou, špinavou deku nebo za to, že s nimi jednáte jako s člověkem,“ dodal Novák.

Celý text je ZDE