Hlavním tématem Fifkové jsou translidé, především pak děti. Téma transsexuality se podle Fifkové stále vyvíjí: „Už ke konci 90. let mě vyhledalo první dítě a těch dětí po roce 2000 začalo přibývat,“ zmínila, že v současnosti k ní dochází desítka malých dětí. Vyhledávají ji však mnohem častěji i transsexuální dospělí lidé. Podle Fifkové se o věci více mluví a lidé jsou informovanější.

Transsexualitu popisuje Fifková jako „vrozenou poruchu“. „Podle dosavadních poznatků se jedná o vrozenou poruchu, která vzniká v druhém trimestru těhotenství, kdy se budoucímu miminku vyvinul už fyzický základ a dozrává mozek. Mozek je v tomto období hodně zranitelný a díky disharmonii v produkci sexuálních steroidů dojde k opačnému naprogramování centra pro pocit příslušnosti k rodu, tedy pocit, zda jsem muž či žena,“ popsala sexuoložka, že transsexualita vzniká již před porodem.

Celý rozhovor najdete ZDE

Rozpoznat transsexualitu podle ní dokážou i tříleté děti. „Záleží na tom, v jakém věku si děti začnou něco uvědomovat. I v takto raném věku jsou děti – není jich moc – které dokážou o své transsexualitě mluvit a popsat ji. A pokud o tom mluví, tak mluví velice přesně. Předškolní věk je takový vlídnější, děti jsou dohromady a těla mají podobné, mohou se chovat a hrát si, s čím chtějí. Kluci tak mohou být delší dobu v holčičím těle a nikomu to není nápadné,“ přibližuje Fifková.

U většiny dětí začíná diskomfort s příchodem puberty: „V tomto období se translidem začne tělo vyvíjet nežádoucím směrem. Popisují to jako letitý pocit nemožnosti se zařadit a hledání se, až jim to časem samotným dojde. V současné době jim to dochází dříve, protože je více informací k dispozici,“ dodává psychoterapeutka. Čím dřív se tak stane, tím lépe, existují prý i translidé, kteří se pokoušejí se svým pohlavím ztotožnit a začlenit se do společnosti, ale i oni pak v pozdějším věku vyhledávají odbornou pomoc.

Pro chlapce neboli transsexuální dívky je situace složitější, protože je společnost méně přijímá. Podle Fifkové je klíčová spolupráce s rodinou i školním kolektivem. K chybě může dojít, ale ví prý jen o 3 případech, kdy člověk po dokončení změny pohlaví chtěl zpět.

Problém mohou někdy představovat rodiče, kteří se svým dítětem, jež se neidentifikuje se svým fyzickým tělem, nevyhledají odbornou pomoc ze strachu, že by se sebou mohlo udělat nějakou fatální chybu. „V současné době je téma indentit strašně atraktivní téma ve veřejném prostoru. Spousta rodičů má tak pocit, že to jejich dítě za chvíli přejde,“ dodává Fifková.

Že se dnes o problematice pohlaví tak moc mluví, podle ní transsexuálním lidem velmi škodí. „Doba je jiná, zvláštní. Nevím, proč si téma identit zasloužilo tak velkou pozornost ve veřejném prostoru. Tím, že se téma trans spojuje s tématem nebinárního, třetího pohlaví a dalšímí desítkami identit, to těm transsexuálním dětem opravdu nepomáhá, protože rodiče pak mají skutečně tendence jim nevěřit,“ říká sexuoložka.

Trend třetího pohlaví se podle ní rozmohl především v bohaté společnosti, ve které se mladí tímto způsobem vymezují. Takovým lidem prý pomoct nedokáže. „Není to žádná diagnóza, je to jen jakési sebevyjádření. Nemáme na to žádné postupy. Často ani nerozumím tomu, co být nebinární znamená,“ připustila.

Co se týká problematiky pohlaví, je Fifková toho názoru, že existují pouze dvě pohlaví: „Já jsem přece jenom ze staré školy, tak si myslím, že je pouze žena a muž. Transsexuální lidi jsou také ženy a muži a chtějí žít jako každý jiný muž či žena,“ dodala sexuoložka Hana Fifková závěrem.