Právo na odpor. Do jaké míry je v souladu s demokracií? Jak je to s důvěrou v pravidla a jak je právo uplatňováno? O těchto věcech debatoval v ostravském centru Pant advokát Pavel Uhl a soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Moderování besedy se ujal státní zástupce Jan Lata. „Všichni jsme právníci, jen každý stojí na trošku jiné straně barikády,“ předeslal Lata s tím, že další dva hosté jsou zároveň i politologové. Nejprve po právní stránce vysvětlil, co znamená právo na odpor a položil otázku: „Je právo na odpor nezbytným prvkem právního státu?“  

„Právo na odpor je něco, co je součástí politického vývoje společnosti,“ uvedl Šimka a hovořil o napětí mezi legalitou a legitimitou. „V porušování i ve střetu s legalitou se rodí nový politický konsensus, posun v tom, co má být dovoleno a zakázáno, řádem a právem a nakonec to vyústí i v posuny v právní úpravě. Mohl bych povídat o různých oblastech lidského bytí, kde se to projevilo. Od volebního práva, přes práva sexuálních menšin, třeba homosexuálů, přes věci, jak lidé mají vypadat, zda mohou mít dlouhé vlasy, jestli mohou něco politicky projevovat. Střet s tím, co je dovoleno, a vznik nového uspořádání, kde to, co bylo dříve zakázáno, už zakázáno nebude, je přítomen dnes a denně,“ popisoval. Odkázal také na problematiku lehkých drog. Obecně lze říci, že to, že některé věci lidé dělají, třeba i demonstrativně, či masově a jsou součástí životního stylu, může vést k posunu v tom, co je legální a co není. „Pak jsou situace, kdy je právo na odpor uplatněno naplno, natvrdo a to může vyústit v revoluce,“ podotkl. Do práva na odpor v širokém slova smyslu se dá podle něj počítat i demonstrativní oběť typu Jan Palach, ale zmínil i další ve světě či v historii.  

„Dnešní doba docela přeje tomu, když se snažíte řádu vzpírat“

„Žijeme v režimu, který s těmi, kteří se stavějí proti systému tak, že porušují nějaká pravidla, staví velmi mírně a civilizovaně,“ konstatoval soudce Nejvyššího správního soudu. Připomenul případy kreslení tykadel k plakátům, vyvěšování trenýrek na Hradě či Kliniku. „Všechno tohle je řešeno použitím právních prostředků, ale to, jak jsou použity a jaké dopady to má na lidi, je nekonečně příjemnější, mírnější než to, co by titíž lidé zažili, kdyby podobné věci dělali v roce 74 nebo 83, nedejbože v roce 52 nebo 57. Dnešní doba docela přeje tomu, když se snažíte řádu vzpírat. Samozřejmě za předpokladu, že se vzpíráte nějakými relativně mírumilovnými, neagresivními prostředky. Porušování práva je v dnešním režimu v uvozovkách relativně levné a odvaha, kterou musíte mít, nerad to říkám, je řádově menší, než musel mít někdo, kdo se v roce 50, 60 režimu postavil podobným způsobem, jak se dnes staví dnešní klinikáři svému vysvěhování z Kliniky,“ uvedl.

Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Foto: Daniela Černá

Pak se dostal ke slovu advokát Uhl. „Považuji za důležitější, jak se k tomu staví právní provoz,“ vysvětloval. Popsal, že je uplatňován princip, že žijeme v demokratickém státě, a proto není potřeba používat nedemokratické způsoby změny pravidel. „Já tvrdím něco jiného. Stejně jako neexistují absolutně nedemokratické státy, neexistují ani absolutně demokratické státy. Česká republika se pohybuje na určité škále demokratičnosti,“ konstatoval. Uvedl příklady ze své praxe. Kauzy mají společný jmenovatel, ani v jednom případě podstatou sporu nebylo posouzení otázky, zda člověk hranici překročit mohl, nebo ne. To je podle Uhla chyba. Zmínil environmentální aktivismus, kdy lidé překročí pravidla, protože chrání nějaký zájem, a ex post se ukáže, že bylo správně, že to udělali. „Dám příklad, kácení lesů na Šumavě, aktivisté svou blokádou bránili kácení lesů, poutali se ke stromům. Blokáda trvala dostatečně dlouho na to, aby jiný orgán státní správy konstatoval, že těžba je nezákonná, a zastavil ji. Aktivisté svým krokem zachránili hodnotu, která je nevyčíslitelná. Budu toho člověka trestat? Vezmu v úvahu legitimitu?“ pokládal otázky advokát. Přidal i příklad stavby ropovodu ve Spojených státech.

Advokát Pavel Uhl. Foto: Daniela Černá