Jsem jen slabá žena po přechodu. Sexuální hrátky nejsou (dlužno říci, že ani nikdy nebyly) mým preferovaným hobby. Vždy jsem byla ten typ, co si nejvíc liboval ve „večerech s knihou“ – což některé moje partnery iritovalo, někteří si četli se mnou. Toto moje osobní nastavení však vůbec neznamená, že by moje oko s libostí nespočinulo na mužském těle – a to zejména, je-li v něm navíc i sexy mozek. Přiznávám, že při hodnocení té které osobnosti i to tělo má své body (tedy body má body...). Ba, čím jsem starší, s tím větším zalíbením hledím na těla mladistvá, a protože jsem zcela a výlučně heterosexuální orientace, jsou to samozřejmě těla mužská, která jsou předmětem mého zájmu. Zároveň se vztah k sexu stává jedním z úhelných pohledů, kterým hodnotím jak své klienty, tak protistrany. Pokud se vám to zdá divné, pak vězte, že tomu tak je v důsledku mojí profesní deformace rodinněprávní/rozvodové právničky. Je to pravda těžce skrývaná, ale je neoddiskutovatelným faktem, že na začátku každé rodinněprávní kauzy někdo s někým vlezl do postele. A jsou na to prokazatelné důkazy v podobě dětí, protože neposkvrněné početí bylo jen jedno, a i o tom značná část obyvatel této planety pochybuje.

Z tohoto úhlu pohledu jsem nemohla nehodnotit i nadcházející prezidentské volby. A to tím spíše, že se jedná o výlučně pánské defilé, což osobně považuji za krajně neuspokojivé. Ale tak už to prostě je, že k určitému druhu soutěžení (a všichni víme, které to je) jsou pánové prostě lépe disponovaní a důsledky toho se projevují nejen na chlapeckých záchodcích, ale i ve veřejném životě politickém.

Dovolte tedy stárnoucí ženě, aby poté, co jí se politické proklamace všech prezidentských kandidátů slily do jednoho zcela nesrozumitelného blábolu tak, že za jediné smysluplné kandidáty považuji Ovčáčka s Jaromírem Soukupem – ti alespoň vyslovují srozumitelně, klesají hlasem tam, kde mají, a nežuchlají – se věnovala vizuální stránce kandidátů, a to zejména s přihlédnutím k aspektům tzv. sex appealu. Protože, marná práce, na toho jednoho příslušného chlápka se máme koukat dalších pět let.

Přejděmež však k jednotlivým osobnostem, a to v pořadí abecedním, aby se nikdo necítil dotčen.

1. Jiří Drahoš: Ačkoliv by se zdálo, že Jiří Drahoš kandiduje na prezidenta České republiky, ba dokonce k tomu splnil i všechny zákonné předpoklady, není tomu tak. Ve skutečnosti kandiduje jeho žena, paní Eva Drahošová. Proslýchá se, že je to ona, kdo lehce nepraktického akademika pevnou rukou směřuje k vítězství ve volbách. Organizuje, zařizuje, hlídá kalendář i všechny ostatní náležitosti a všude jezdí s ním a kontroluje ho. Což samozřejmě jsou u ženy vlastnosti naveskrz kladné a žádoucí, ovšem s výjimkou jednoho případu: pakliže totiž muž této úžasné ženy má být prezidentem mé země. Já prostě nechci podpantofláka. Skutečně nechci, abych musela odečítat ze rtů první dámy, jaké budou prezidentské oumysly, kdo dostane amnestii a kdo bude vyznamenán. První dáma má být svému muži oporou, zajisté, ale nemá být pochyby o tom, kdo je prezident... Nevíte náhodou, proč jsem si vzpomněla na Claire Underwoodovou a její úplně závěrečná slova v seriálu „House of cards“, totiž: „This is MY term“? Nemyslím si, že by kdy mohla splynout z úst Jiřího Drahoše...