„Knížka je úžasně nostalgická v tom, že je vzpomínkou na dva lidi, které jsme měli rádi. Tím prvním je Honza Škácha. Totiž za celou totalitu byli jen tři čeští fotografové, kteří se odvážili fotografovat psance. A jeden z nich byl právě Oldřich Škácha,“ vyzdvihl Kohout ještě před tím, nežli knihu slavnostně pokřtil.

Křest pak navíc srovnal se Shakespearovým Mnoho povyku pro nic, protože prý jde „o opravdu nevinnou záležitost“, která má však úžasnou historii.

Příběh o dívce, které prázdniny začínají bolavým zubem a navíc ji trápí potvory zvané Smutno, Nuda a Strach, totiž Pavel Kohout spolu s padesáti fotografiemi Oldřicha Škáchy přichystal pro knižní vydání již v roce 1975 v Sázavě, kniha však tehdy nevyšla a vznikla až o pár let později v německém překladu. Tehdy údajně namísto honoráře věnoval švýcarský nakladatel autorovi české vydání, šlo ale o zvláštní samizdat. Vyprávění o holčičce Jolaně tak vyšlo v Česku v rekonstruované verzi vlastně až nyní, tedy úplně poprvé. Sponzorem knihy je společnost Sigma DIZ se sídlem v Lutíně a vydalo ji nakladatelství Novela Bohemica.

„Jsem moc ráda, že ta knížka nevyšla, když mi bylo osm let, protože bych byla strašně namyšlená, což dnes už být nemůžu. Když tou knížkou teď listuji, tak je pro mne neuvěřitelné zjištění, co ze mne vyloudili za výrazy, ale myslím si, že jediný výraz, který tam je opravdický, tak ten ze mne vyšel ve chvíli, když mne nutili jít do vody, protože to bylo v době, kdy byl říjen. Jsem ale strašně ráda, že jsem to vše jako malá zažila,“ řekla ParlamentnímListům.cz Jolana, podle níž je příběh napsán a které je dnes již o celé čtyři desetiletí více. Na křest knihy s jejími fotografiemi přišla v doprovodu své dnes již také dospělé dcery, rovněž Jolany. „Mám ještě vnučku Jolanku, ale ta zůstala doma,“ vysvětlila.

„Jolana je dcera bratra mé ženy, který emigroval v roce 1968 nikoliv před Rusy, ale před svou ženou, a zapomněl si tady dítě. A my jsme ho s jeho matkou vychovali, takže je to prostě pro mě jedno z mých čtyř dětí,“ dovysvětlil Pavel Kohout.

Spisovatel těsně před křtem vyjádřil svou radost nad tím, že mohl jako oslavenec v sázavské městské knihovně přivítat několik částí své rodiny. „Je to poprvé, co se takto celá naše rodina schází,“ poznamenal k tomu. Třeba z Rakouska za ním přijel jeho syn Ondřej, dcera Kateřina dorazila ze Švýcarska a přijeli i jeho vnuci. „Další čtvrtina mé rodiny za mnou přijede až zítra, a dcera Tereza Boučková s jejím synem také až následující den,“ zmínil dramatik.

Kromě jeho rodiny mu přijelo na Sázavu pogratulovat i mnoho významných hostů kulturního a politického života. Třeba spisovatel Michal Viewegh, guvernér České národní banky Jiří Rusnok, který mu jako dárek přinesl svatováclavský zlatý dukát, velvyslanec Slovenské republiky v ČR Peter Weiss dorazil prý s "perfektní slovenskou borovičkou", svého přítele přijeli pozdravit i bývalý předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Vladimír Laštůvka, poradci prezidenta republiky Petr Forman a Roman Lipták, bývalý ministr práce a sociálních věcí František Koníček, ředitel analytického odboru Pražského hradu Radek Augustin, člen vedení Sigma group Pavel John, místopředseda SPO Marian Keremidský a také majitel jablonecké sklárny Preciosa Ludvík Karl, jemuž loni 28. října udělil na Pražském hradě medaili Za zásluhy prezident Miloš Zeman.

„Pavla Kohouta znám tak čtyři pět let a seznámil nás náš společný přítel Radek Augustin. Byla to pro mne čest poznat takového mohykána české literatury a kultury. Mám ho rád jako člověka, protože je úžasné, jak si v tomto věku udržuje myšlenkovou i fyzickou svěžest. Je to pro mne v mnohém směru inspirativní osobnost,“ vzdal dramatikovi hold přes ParlamentníListy.cz Jiří Rusnok s tím, že svatováclavský zlatý dukát je "speciální dárek pro speciálního člověka". „S mincemi je nutno jinak šetřit,“ zavtipkoval Rusnok. Svatováclavský zlatý dukát z roku 1925 podle něj obstál ve zkoušce času a je jedním z posledních kusů, který se nachází v archívu České národní banky.

Viewegh: Nosil jsem mu své prvotiny

„Já jsem tady na Sázavě od svých pěti let jako rodák. Tady jsem chodil do školky i na základku,“ ozřejmil svůj vztah k městu Sázava o chvíli později spisovatel Michal Viewegh. Jeho rodiče byli prý s Pavlem Kohoutem kamarádi, protože jeho maminka hrála ve Vinohradském divadle a slavného dramatika tak poznala zde a na Sázavě se ho pak prý jako jedna z mála nebála navštěvovat.

„Pavla Kohouta jsem tak poznal tady, na Sázavě, navštěvoval jsem ho ještě jako puberťák a nosil jsem mu své první začátečnické pokusy. A on mi pak jako jeden z prvních dával různé, ale podle mne velmi užitečné rady k mému tehdy začátečnickému psaní. Pak jsem mu nosil své první knížky a dodneška – snad si to mohu dovolit říci - jsme kamarádi,“ zmínil dále Viewegh.

Zamyslel se i nad tím, jak asi Kohoutovi bylo, když ho někdejší komunistická vláda zbavila československého občanství: „Pavel měl alespoň nějakou úroveň němčiny, když musel emigrovat. Kdežto mně by moje jazykové vybavení neumožnilo psát v nějaké jiné zemi. Pro mě by to byla děsivá představa!“

A proč se kniha Jolana a kouzelník křtila právě v sázavské knihovně? Kohout totiž spolu s manželkou Jelenou Mašínovou na Sázavě bydlí. „Je to pro nás již od roku 1957 pevný bod našeho života, protože od roku 1953 jsme bydleli různě po světě, ale do Sázavy jsme se s výjimkou let, kdy jsme pobývali nechtěně v emigraci, vždy vraceli. Mne a mou ženu totiž nechal pan prezident Husák vynést našimi pohraničníky do Rakouska jako dárky rakouskému lidu,“ vysvětlil pro ParlamentníListy.cz Kohout to, proč je pro něj Sázava jeho druhým domovem.

Pavel Kohout patří k osobnostem, které se do dějin české poválečné literatury zapsaly výrazným způsobem. Je autorem desítek ceněných her i románů, v němž se mnohdy odráží jeho příběh reformního komunisty, který ale nakonec skončil jako chartista a exulant proti vlastní vůli. Jeho život těsně souvisí s jeho dílem, v prózách se objevuje mnoho autobiografických motivů. Mezi jeho nejznámější díla patří kupříkladu Katyně, Kde je zakopán pes, Hodina tance a lásky a Hvězdná hodina vrahů, Konec velkých prázdnin a mnoho dalších.

Roku 1968 byl zvolen předsedou KSČ v pražské pobočce Svazu českých spisovatelů (SČS) a stal se jednou z nejvýraznějších osobností tzv. pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována. Stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE