„Skutečná reálná sazba (alespoň u dluhopisů) se ale soustavně nachází výš, a to i přes všechny snahy centrálních bank o její snížení. To, že skutečná sazba leží nad sazbou rovnovážnou, znamená, že ve vyspělých ekonomikách pokračuje období nízkých investic a poklesu hrubého domácího produktu pod jeho trend. Centrální banky ve snaze tuto nerovnováhu napravit jen vytvořily bubliny. Stalo se tak během internetové bubliny na konci 90. let, během hypotéční bubliny a možná se tak děje i dnes na trhu s dluhopisy“, pokračuje článek.

Pokud je teorie dlouhodobé stagnace pravdivá, bude popsaný stav trvat dlouho a „řešení nepřijde prostřednictvím flexibility cen a sazeb, jak tvrdí klasické modely či modely keynesiánské (podle nich by to trvalo déle než podle těch prvních). Nulová hranice sazeb totiž sazbám brání v dalším poklesu a klesnout nemohou ani mzdy a ceny. Síly, které rovnováhu obnovují, zde tedy nefungují“, píše deník. „Ve výsledku by tedy měly sílit hlasy po fiskální stimulaci. Ben Bernanke po Summersově projevu uvedl, že dlouhodobá stagnace není pravděpodobná, protože veřejný sektor bude mít vždy projekty s pozitivní mírou návratnosti. Ty by byly financovány dluhopisy, jejichž výnosy se budou blížit nule a dluh by tak byl udržitelný“, popisuje možný vývoj.

Utrácení za slepou cestu jako užitečná věc?

Deník dále ovšem upozorňuje i na názor Paula Krugmana. „Ten tvrdí, že v principu jde o stejný koncept, jako je past likvidity, v níž monetární politiku omezuje nulová hranice sazbeb. To je situace, kdy „produktivní výdaje jsou dobré, neproduktivní výdaje jsou ale stále lepší než nic“. A neplatí to jen o výdajích veřejného sektoru, ale i u sektoru soukromého, pokud ovšem kvůli nim nevzniká problém v budoucnu. Kdyby bylo například možné donutit americké firmy, které sedí na hromadě hotovosti, aby udělaly z lidí kyborgy ověšené google brýlemi a podobnými věcmi, byla by to prospěšná věc. A to i v případě, že se za tři roky ukáže, že jde o slepou cestu. Vzniklý investiční boom by totiž po několik let generoval vyšší zaměstnanost a k plýtvání by nedošlo, protože zdroje by jinak stejně nebyly využity. Většina lidí ale podobnou logiku odmítá a chce, aby ekonomie byla moralizováním bez ohledu na to, kolik lidí kvůli tomu bude trpět. V dlouhodobé stagnaci je pak hlavním problémem to, že sazby leží příliš vysoko. Na úrovni jedinců je totiž spořivost předností, pro celou ekonomiku v pasti likvidity ale představuje negativum“, uzavírá výkladem Paula Krugmana deník.