Právě v tomto týdnu uplynulo 75 let od napadení tehdejšího Sovětského svazu Německem. Jak se na tuto agresi dívat z dnešního pohledu? Jako na mocenský boj dvou totalitních velmocí, které usilovaly o vládu nad co největší částí tehdejšího světa, anebo o zákeřné přepadení země, s níž měli Němci uzavřenou smlouvu o neútočení?  

Soudím, že interpretace o mocenském souboji dvou diktatur usilujících o co největší sféru vlivu je nejblíže pravdě. V Rusku se od napadení používala formulace, která by se dala přeložit tak, že fašisté věrolomně napadli SSSR, a ta v sobě obsahuje i informaci o upřímnosti, nikoli jen taktice či vypočítavosti, se kterou Stalin smlouvu s Hitlerem uzavíral – jinak by napadení samozřejmě nemohlo být „věrolomné“.

Jak si lze vysvětlovat i válečné události, které se odehrály nedlouho předtím? Sovětský svaz napadl v roce 1939 Finsko, které ale mělo přátelské vztahy s Německem, pak obsadilo pobaltské státy a také tzv. Besarábii a Bukovinu, tedy část Rumunska. Vidíte v těchto výbojích rozdíl oproti nacistickému Německu, které do roku 1941, než napadlo SSSR, už ovládalo velkou část Evropy? Anebo šlo o zcela stejný typ agrese, pouze „pod praporem“ jiné ideologie?

Stalin si přál válku už proto, že mír v Evropě v hranicích z roku 1920 bránil vývozu revoluce a komunistické světovládě, po které toužil obdobně jako Hitler.

Sovětský svaz také podepsal v roce 1939 s fašistickým Německem smlouvu o neútočení. V dalších letech si pak obě země rozdělily Polsko. Jak lze na tyto historické události vlastně pohlížet? Za minulého režimu se to oficiálně vysvětlovalo tak, že SSSR marně usiloval o spojenectví a mírovou smlouvu s Anglií a Francií proti Hitlerovi, a když se mu nepodařilo uzavřít tento pakt, obrátil se na Německo. Mnoho západních historiků i komentátorů to ale vidí naprosto jinak. Podle nich byl jen Hitler rychlejší než Stalin, který uvažoval o dalších agresích v rámci světového „boje proti imperialismu“, a ke střetu s Německem by tak stejně muselo dojít. Ke kterému z těchto dvou názorů se spíše přikláníte?

Stalinovy kontakty s Hitlerem od konce roku 1938 odpovídaly tomu, že si SSSR chtěl především zajistit čas a podmínky, za kterých vstoupí do války. Stalin trvale nabízel západním zemím jako podmínku svého spojenectví proti Hitlerovi faktickou okupaci východoevropských zemí v podobě nárazníkové zóny, což Francie i Anglie odmítaly přijmout. Přijalo to ovšem nacistické Německo, takže to sovětští komunisté udělali s ním. Hitler byl evidentně rychlejší než Stalin, i když ten pak střední a východní Evropu nakonec na nějakou dobu dostal.

Dají se dnes s tímto historickým datem (napadení SSSR Německem) vysledovat některé paralely? Například vedení Severoatlantické aliance nyní upozorňuje na údajné nebezpečné vyzbrojování Ruska, které by si mohlo dělat po obsazení Krymu znovu nárok i na pobaltské republiky. Podle generálů NATO i Pentagonu by k tomu Putinovi stačily tři dny a Aliance by se ani k vážnějšímu obranému zásahu nedostala. Může to tak být, anebo mají pravdu někteří další analytici, kteří tvrdí, že Rusko má svých ekonomických problémů dost a napadením NATO by spáchalo sebevraždu?

Putinova politika pro Evropu evidentně představuje přímé ohrožení a dosavadní územní výboje vůči sousedům ukazují, že jednání v rukavičkách, nebo alespoň jednání respektující teritoriální integritu sousedů Ruska, očekávat nelze. Na racionalitu či zábrany páchat sebevraždu se v takových mezinárodních vztazích spoléhat nedá. Agresoři spouštějí agresi s přesvědčením, že vyhrají, nikoli s myšlenkami na sebezničení, byť se to druhé nakonec může ukázat správnějším.

Ruský prezident Putin včera přirovnal podle některých médií současnou situaci k událostem před II. světovou válkou. Tehdy údajně vedení SSSR vyzývalo západní mocnosti ke spolupráci vůči rozšiřujícímu se fašismu a ty se k tomu vůbec neměly, dokud nebylo pozdě. Dnes je prý situace obdobná, Rusko vyzývá ke spojení v boji proti světovému terorismu a Západ na to opět neslyší. Je to podle vás vhodné přirovnání?

Teroristé nejsou dlouhodobou hrozbou, dříve nebo později se vyčerpají i odrostou. Náboženské bojůvky mohou být dočasně úspěšné, koneckonců nemusíme kvůli božím bojovníkům chodit na Střední východ, známe je i z vlastní historie, i když v té je oslavujeme. Dlouhodobým rizikem pro malé státy i pro Evropu jsou expanzivní snahy Ruska, které neprošlo podobnou katarzí jako Německo.

A jak je to tedy dnes s Německem? To se prý dostalo na rozdíl od 30. a 40. let minulého století na zcela opačný protipól. Podle některých komentátorů je prý pocit viny z jejich tragické, fašistické minulosti natolik svazuje, že nejsou schopni reálně uvažovat a vypořádat se s nelegální migrací. Může to být pravda?

Soudím, že Němci uvažují velmi reálně a hlavně lidsky. Pomáhali utečencům z komunismu, kterým ve většině let hrozilo menší skutečné existenční ohrožení než dnešním uprchlíkům ze Sýrie. Vypořádání se s uprchlíky tím, že je necháme utopit nebo udusit, použijeme proti nim ostnatý drát na hranicích nebo v detenčních táborech či necháme generace živořit v provizorních utečeneckých táborech, není možné považovat za „vypořádání se“ s uprchlíky, pokud se nechceme považovat za pohrobky dozorců v koncentračních táborech. Němci si ze své minulosti poučení vzali a většinově se jako takoví pohrobci nechovají. Termín „nelegální“ je ostatně v souvislosti s utečenci velmi manipulativní – proč ho nepoužíváme v kontextu „nelegální parkování“, „nelegální přechod silnice mimo přechod“ apod. a proč ho používáme u lidí v nouzi, u nichž nejde o větší střet se zákonem než administrativní prohřešek a vůči nimž máme z úmluv OSN o uprchlících jisté závazky.

Další hlasy, zejména z východní a jižní Evropy, pak upozorňují na fakt, že Německo se stává, a to i nenásilným způsobem, znovu evropským diktátorem, což se mu podařilo za pomoci své velmi silné a výkonné ekonomiky. Navíc svoje už tak prioritní postavení mohou prý Němci ještě výrazně posílit, pokud Velká Británie nyní odejde z EU. Máme se takového stavu obávat, anebo dojde v Evropské unii k nastartování nových demokratičtějších procesů, jak to avizují někteří naši europoslanci?

Řeči o evropském diktátorovi mi připadají nezodpovědné, a kdyby nebylo dalších ohrožení, tak bych řekl i směšné. Evropská unie stojí na hodnotách a solidaritě, na kterých se budovala poválečná prosperita. Když jsme se k tomuto projektu přidali, považuji za málo akceptovatelné pro kohokoli, abychom pouze přijímali projevy solidarity v podobě evropských fondů, kultivace právního prostředí a výhod z integrovaného ekonomického celku, ale tvářili se, že s naší postkomunistickou „morálkou“ si mohou hodnoty evropské integrace strčit za klobouk.