Ministerstvo vnitra od záměru zřídit v městě pobytové středisko ustoupilo. Obavy z imigrantů ale nejsou mezi Čechy ničím neobvyklým a panují i v ostatních městech, která jsou v souvislosti s umístěním uprchlíků skloňována. Má tak podle vás současná situace vůbec nějaké řešení? Podle jakého klíče byste umísťovala uprchlíky v rámci ČR, tak aby se současně zamezilo koncentrací imigrantů v místech, která nejsou tak atraktivní, což nahrává vzniku dalších vyloučených lokalit?

Příliv uprchlíků do Evropy není novinkou loňského roku. Již několik let máme možnost sledovat zprávy o lodích plných migrantů, které přistály u evropských břehů. Množství ale nebylo tak velké, abychom se znepokojovali. Znepokojovat jsme se však měli. Podle mého názoru je největší problém v ochraně jižní vnější hranice schengenského prostoru. Pokud nedojde ke změně směrem ke zlepšení ochrany hranice, budou následky pro Evropu nedozírné. Dobře si pamatuji dobu, kdy se Česká republika stala součástí tohoto prostoru a spolu s polskými partnery jsme tuto skutečnost oslavovali na naší společné hranici. Na hranicích s Rakouskem jsem však při cestě na jih ještě dlouho cítila nespokojenost s tím, že nás mají pustit bez kontroly. No a dnes putují Evropou zástupy lidí, o kterých nic nevíme, a představitelé EU kritizují nejvíce ty státy, jež se snaží bránit zájmy svých občanů a vlastní hranice chrání. Pro Českou republiku i Evropu vidím jen jedno řešení, a to důsledně dodržovat všechna pravidla azylové politiky, důsledně kontrolovat všechny osoby, které bez oprávnění překročí naši státní hranici. Důkazem, že naše republika takto postupuje a mezi migranty se tato informace šíří, je jejich malý zájem o Českou republiku. Situace se však může v jarních měsících změnit a státní orgány musejí mít připraveny kapacity pro umístění migrantů v případě potřeby. V současné situaci bude rozhodování státu velmi těžké. Většina obcí na svém území takováto zařízení nechce a chtít nebude. Umístění migrantů do zařízení mimo zastavěná území měst považuji za dobrý nápad. Většina žadatelů o azyl v místě, kde čekají na vyřízení své žádosti, pobývá jen omezenou dobu a po úspěšném ukončení azylového řízení hledá svůj domov v rámci celé České republiky. Myslím si, že ke vzniku vyloučených lokalit, tak jak je u nás známe, by v tomto případě dojít nemělo.

Když jste se vy sama poprvé dozvěděla o tom, že by v Králíkách mělo vzniknout azylové zařízení. Jaké byly vaše první myšlenky?

Na jednu stranu jsem chápala snahu státu využít svůj majetek pro věc, kterou musí řešit, na druhou stranu jsem měla obavy o to, jak malé pohraniční město takovou situaci zvládne. Už v době, kdy bylo rozhodnuto o zrušení výchovného ústavu v Králíkách, jsme ve vedení města diskutovali o možnostech využití objektu a byli jsme si vědomi toho, že je to objekt vhodný např. i pro umístění azylového zařízení. Je však pravda, že jsme to považovali za menší zlo než vznik nekontrolovatelné ubytovny pro naše vlastní nepřizpůsobivé občany (občany České republiky). Myslím, že hlavně proto jsme už na jaře roku 2015 v zastupitelstvu přijali usnesení požádat o převedení areálu do majetku města.

Můžete nám i z vlastní zkušenosti popsat, z čeho plynou hlavní obavy občanů z imigrantů? Přece jen většina lidí se s nimi nikdy nesetkala.

Strach místních občanů, kteří by okolo azylového centra museli několikrát denně projít, je ve světle informací z celé Evropy více než pochopitelný. Myslím si ale, že tato věc má několik rovin, které spolu úzce souvisejí. Naše společnost stále více žije ve virtuálním světě médií. Sociální sítě utvářejí názory lidí velmi lehce a velmi rychle. Co bylo na Facebooku je nezpochybnitelná pravda, i když bylo mnohokrát dokázáno, že ne vše je tak, jak se na první pohled jeví, a po internetu koluje mnoho uměle vytvořených pravd. Na druhou stranu se oficiální média dopustila mnoha chyb tím, že nepodávala pravdivé informace nebo nepodávala žádné informace o věcech, které se staly. Nejkřiklavějším případem jsou silvestrovské události v Kolíně nad Rýnem. Opomenout nemohu ani to, že současné situace využívají různé skupiny a politické strany ke svému zviditelnění. V roli zachránců oslovují občany a přirozený strach z neznámého posunují do roviny nenávisti k někomu, koho lidé ani neznají. Příkladem toho mohou být poslední zprávy z obce, na jejímž území byli umístěni syrští křesťané, a lidé přesto protestují.

Domníváte se, že vláda přistupuje k řešení imigrační krize odpovědně? Nepřehazuje problémy, které nedokáže vyřešit, pouze na města a obce?

Jak už jsem naznačila, nemyslím si, že vláda postupuje špatně směrem navenek, kam dává najevo, že hodlá dodržovat naše platné azylové zákony, a taky to dělá. S řešením problému uvnitř státu je to však složitější. Připustíme-li, že stát není něco, co stojí mimo nás, ale že stát tvoří jeho občané, kteří bydlí právě ve městech a obcích, nemůžeme čekat, že stát tento problém vyřeší někde mimo nás. Každý krok, který stát udělá, se dotkne nějakého území. Je mnoho podobných případů, kdy stát nebo kraj řeší nějaký problém, jenž se týká širšího okruhu lidí, ale postihne jen některé. Všichni chceme svítit, mrazit potraviny, dívat se na televizi, poslouchat rádio, ale nikdo nechceme mít blízko svého bydliště úložiště jaderného odpadu. Všichni očekáváme, že nás „někdo“ každý týden zbaví odpadu, který jsme doma nashromáždili, ale nikdo nechce bydlet v blízkosti spalovny nebo skládky. Bohužel v tomto případě jde o problém, který je k nám doručen z venku, sami jsme si ho nevybrali, ale v dnešním globalizovaném světě nemůžeme čekat, že se nám vyhne, pokud bychom například nebyli členy EU. Jsme uprostřed Evropy a vše, co se v Evropě bude dít, se nás dříve nebo poději, dotkne. Jako členové EU máme alespoň nějakou možnost do celého procesu zasahovat.