Novičok je chemickou zbraní třetí generace, takzvanou nervově paralytickou látkou. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století řešily vojenské velmoci zásadní problémy s chemickými zbraněmi, jejich efektivitou, ale také možnostmi skladování a bezpečným kontaktem s nimi ve stavu před jejich použitím. „Problémy s výrobou a skladováním zásob konečných jednosložkových bojových chemických látek a rovněž náročná a drahá likvidace vadné a expirované (s prošlou lhůtou) chemické munice, nesouhlas místního obyvatelstva, činnost ekologických organizací a v neposlední řadě i absence nových bojových chemických látek s potřebnou extrémní stálostí při skladování, vyústily v zahájení programu binární chemické munice,“ lze se dočíst ne webu Chemické-listy.cz.

Pro tento nový program byly nakonec vybrány dvě nervově paralytické látky – sarin a VX, látka použitá v pozdější době například japonskou sektou Óm Šinrikjó ke čtyřem vražedným útokům nebo k usmrcení bratra severokorejského vůdce Kim Čong Nama v malajsijském Kuala Lumpuru. Čtenáři prostí zahraničních informací, avšak zběhlí ve filmové tvorbě, si pak zajisté vybaví hollywoodský trhák Skála se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem, kde pomocí VX-ky chtěli teroristé provést útok na San Francisco.

Už ve zmíněné, pro dnešní čtenáře dřevní, době se řešilo dvojsložkové – binární – či několikasložkové složení bojových látek. Pro bojové účely, munici s menší náplní, byla v uvedené době navržena prášková síra – a pro munici s větší náplní (a tedy i s problémy spojenými s promísením obou komponent) pak kapalný dimethylpolysulfid. Požadavek na dostatečnou stálost složení toxické zbraně byl u této nové binární látky přesunut na složky, které byly podle zadání samy o sobě netoxické nebo jen málo toxické. Komplikovaná pak byla složitější konstrukce chemické munice, menší náplň, ale naopak možnost snížení některých bezpečnostních konstrukčních prvků,“ napsali ve své práci Potenciální bojové látky Emil Halámek a Zbyněk Kobliha z Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení z Univerzity obrany ve Vyškově.

Postupné zdokonalování chemických zbraní třetí generace vedlo podle autorů práce k poznání, že použití tehdejších lídrů chemické války, sarinu a látky VX nemůže splnit veškeré cíle bojového efektu. Řešením nedostatečné stálosti (perzistence) sarinu a těkavosti VX měla být takzvaná látka se střední těkavostí (IVA). Tato bojová chemická také nebyla úplně stabilní, v závislosti na teplotě se přeměňuje na tuhý netoxický produkt. Její toxicita blížící se látce VX, společně se zvýšenou těkavostí umožňuje v reálných podmínkách vyřadit živou sílu působením par přes kůži. Tuto schopnost do té doby vyráběné klasické bojové chemické látky – při použití ve volném terénu a celkovém rozpětí teplot – postrádaly. Nová cesta ve vývoji bojových chemických produktů byla nasnadě.

V Sovětském svazu se už v průběhu 2. světové války realizovaly dlouhodobé chemické projekty orientované na sloučeniny fluoru a  fosforu. „Tyto projekty měly vysokou prioritu nejen z ekonomického, ale i ze zbrojního hlediska. Zvláštní pozornost byla věnována sloučeninám se silnými biologickými účinky,“ pokračují v popisu vývoje bojových chemických látek Emil Halámek a Zdeněk Kobilha. Příčinou, ale i důsledkem toho děje byl nejen velký vědecký potenciál soustředěný v této oblasti organické syntézy, ale i poznatky o nové generaci chemických zbraní, o nervově  paralytických  látkách, získané jako válečná kořist v poraženém Německu.

Prudký poválečný rozvoj pak přinesl do šedesátých let většinu zásadních poznatků o syntéze organofosforových a organofluorových sloučenin, které jsou dostatečně reaktivní, strukturou jednoduché a vysoce toxické – aby se mohly stát zásadní inovací v oboru chemických zbraní.  Základním nedostatkem byl vesměs obvyklý problém – nižší stálost při skladování nervově paralytických látek. Tento nedostatek byl eliminován po zmiňovaném rozhodnutí vyvíjet binární chemickou munici.

V první polovině sedmdesátých let tak padlo v Sovětském svazu rozhodnutí začlenit v rámci projektu Foliant do existujícího chemického arzenálu všechny ve výzkumu dosažené výsledky. A inovovat tak chemické zbraně ještě před očekávaným přijetím mezinárodní úmluvy o jejich zákazu a likvidaci. Což bylo pro pro vývoj „novičoku“ (česky „nováčka“, pozn. red.) klíčové.