V mezinárodní politice a v jejím bezpečnostním segmentu je vše propojeno se vším. Samozřejmě většina současných propagandistických médií se to snaží zakrývat a dělá na objednávku velký povyk kolem vybraných událostí a osob.
Střet ministerského předsedy Svobodného státu Bavorsko a spolkového ministra vnitra Seehoffera – a reprezentantky zájmů nadnárodních korporací Merkelové, je výsledkem dlouhodobého vývoje, vazeb a zájmů. Důležitý je i z českého hlediska, protože se jedná o dopady afroislámské invaze do Evropy. Fakt, že prezident Trump podpořil reprezentanta maďarských zájmů Orbána a snaží se odvracet od dlouhodobé komedie takzvaných lidských práv, která jsou obvykle pouze zneužívána ve prospěch parazitů a porušovatelů zákona, je pozitivním signálem.
Tento článek by se mohl jmenovat různě, například boj o Bavorsko, přičemž v Bavorsku jde i o Prahu.
Tragédií Bavorska se stalo období 1945-1948, kdy tam byly na nátlak USA přesunuty více než dva miliony sudeťáků odsunutých většinou z území Československa. Vzhledem ke zkompromitovanosti nacismem se tato národnostní skupina posedlá nenávistí stala povolnou první bojovou linií poválečného období studené války. S podporou německé vlády se zvýhodňovaným sudeťákům podařilo zaujmout postupně značnou část pozic ve vládě Bavorska a v jeho úředním aparátu, větší, než odpovídá jejich početnímu zastoupení v obyvatelstvu Bavorska. S Berlínem za zády opět rychle vzrostla jejich ničím nepodložená arogance a nevděčná sprostota k hostitelům. V poslední době vykládají, že do Bavorska přinesli v roce 1945 kulturu, zatímco zaostalí Bavoráci žrali šrot a brambory. Takové stupidity rozšiřuje na svých přednáškách i bývalý velvyslanec v SRN a politický poradce prezidenta Zemana.
Sudeťáci jaksi přehlížejí, že v době, kdy Mnichov byl velkoměsto, a v Bavorsku se narodila a vyrostla řada světových osobností, oni se ve svých zasmraděných podhorských dřevěnicích cpali nadýmavou řepou a umaštěnými bratvursty připomínajícími produkci Agrofertu, a jejich reprezentanty byli takoví vědci a intelektuálové jako Konrad Henlein a K. H. Frank. S demokracií se poprvé potkali jako občané Československé republiky v roce 1918. Ostatně s jejich nepodloženou povýšeností, vulgárním politickým primitivismem a nacionální nenávistí, spojenou z bezuzdným podlézáním panstvu ve Vídni, bojovali v 19. a na počátku 20. století nejen vlastenečtí politici typu Masaryka a Štefánika, ale rovněž domácí odboj vedený Kramářem a reprezentanty tělovýchovných jednot, a za první světové války legionáři na všech frontách.
Sudeťáci se po druhé světové válce stali politickou nátlakovou skupinou a převodovou pákou nadnárodních zájmů a německých vlád. V současnosti patří k hlavním oporám Merkelové. Není pravda, že sudeťáci, kteří aktuálně tvoří něco přes dva miliony z více než 12 milionů obyvatel Bavorska, jsou ostatními oblíbeni. Opakovaně jsem od Bavoráků slyšel, že sudeťáci mají jít do pr…, protože jako nacističtí revanšisté kazí dobrou pověst Bavorska v zahraničí a dobré vztahy k Čechům. Prolhanou arogantní sprostotu a zastydlé nácky nemá rád nikdo, s výjimkou jejich slouhů.
Zde je třeba připomenout, že Bavorsko bylo historicky stovky let samostatným knížectvím, později královstvím. Součástí německé říše se stalo až koncem prusko-francouzské války (1870-1871), nicméně poměrně samostatnou. Ještě v první světové válce mělo Bavorsko v podstatě vlastní armádu s národními divizemi, pluky a veliteli, v rámci německé. K plné integraci do Německa ovládaného Pruskem došlo až po první světové válce díky hlouposti spojenců, a následně pod tlakem socialistů a nacistů. Vztahy mezi Bavorskem a jižními a západními oblastmi českých zemí byly do roku 1918 dlouhodobě poměrně dobré. Západočeši a Bavoři k sobě měli blízko a spolupracovali přes hranice tehdejšího Rakouska. Přitom Bavoři ani Češi neměli k Rakousku-Uhersku bůhvíjak dobrý vztah. Na rozeštvávání se podíleli především pangermánští nacionalisté ve Vídni a v Berlíně, podporovaní takzvanými sudeťáky, kteří se stali sudeťáky až ve třicátých letech.
Stejně jako v roce 1945 v případě sudeťáků, nese Bavorsko v současnosti hlavní zátěž afroislámské invaze podporované z Berlína a z Bruselu komplotem takzvaných křesťanů a takzvaných socialistů, pod prolhanou záminkou humanity a multikulturalismu. Dokladem toho, jak funguje v praxi multikulturalismus, jsou právě sudeťáci, kteří museli v roce 1945 zaslouženě táhnout z Československa, a jejich němečtí soukmenovci z Polska, Jugoslávie, ale i z Dánska, Norska a z dalších zemí, kde se proslavili jako hlavní opora nacismu a jeho zločinů. Bohužel ČT, ale i další média, naše občany, především mládež, dlouhodobě krmí legendami o hodných Němcích pronásledovaných zlými Čechy.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller