Před 75 lety nacisté vtrhli do obce Lidice a rozpoutali peklo. Muže pobili, ženy poslali do koncentračních táborů a děti buď poslali na převýchovu, nebo zavraždili. Jaroslavě Skleničkové bylo v roce 1942 patnáct. A dnes už si jen ona o její sestra pamatují, co se v obci dělo v ten osudný rok. Nikdo další už nemůže předat své vzpomínky. Paní Skleničková se proto rozhodla o lidických hrůzách znovu promluvit, aby se na ně nezapomnělo.

V rozhovoru pro server iDnes.cz paní Skleničková zdůrazňuje, že lidičtí muži nešli na porážku jako ovce.

„Oni nešli na popravu jako ovce, jak se tvrdilo, ale bránili se. V roce 1945 vydalo Ministerstvo informací knihu, ve které autor píše, že muže v Horákovic statku nenahnali jen do sklepa, tam by se 173 lidí nevešlo, ale byli i v dalších budovách a ve stodole. Píše, že se ve stodole muži, když asi slyšeli salvy z poprav, domluvili, vzali tyče, hrábě, sekyru, které tam byly, a vyrazili vrata. Vylítli ven, snažili se utéci, esesáci sice do nich začali střílet, ale jak se bránili, stačili ještě některé Němce zranit, takže je museli odvézt na ošetření k lékaři do Buštěhradu. To, že šli na popravu jako ovce, tvrdili esesáci po válce u soudu, kam moje maminka s dalšími lidickými ženami pravidelně chodila,“ prozrazuje paní Skleničková.

Pro muže to musely být strašně těžké chvíle, nevěděli jestli ještě uvidí své blízké, nevěděli, co bude dál. Nezbylo jim nic jiného než víra v Boha. Ještě hůř se musely cítit lidické děti, opuštěné umíraly kdesi v Polsku. Někde se na tvrdé zemi třásly zimou a hrůzou. Byly to lidské bytosti a zacházelo se s nimi hůře než s prasaty. Paní Skleničková dodnes myslí na to, že mohla být mezi nimi. A nejen tyto myšlenky ji strašlivě tíží.

Celý rozhovor naleznete ZDE.

Prozrazuje, jak to vypadalo, když nacisté oddělovali matky od dětí. „Větší děti tam třeba říkaly: „Maminko, nedávej mě, oni mě zabijí,“ nebo: „Mami, to seš máma, když mě chceš dát pryč?“ Nakonec voják vystřelil do vzduchu, aby matky umlčel. V té tělocvičně nás sepisovali, bylo nás tam mimochodem tři sta a mohli jsme jen sedět. U mě se při zápisu zarazili, protože já jsem byla hubená a nevyvinutá, už mě chtěl napsat jako dítě, než si všiml data narození,“ vzpomíná paní Skleničková.

Po válce mi lidi záviděli pobyt v koncentráku

Dáma si dodnes pamatuje, že všechno běželo strašně rychle. Ve středu ještě spala doma a v neděli už stála v koncentračním táboře a čekalo ji peklo na zemi. V tomhle pekle se naučila poznat lidi, poznat, co je kdo zač. Prošla opravdu tvrdou školou života. Ale protože jí bylo teprve 15 let, tak úplně si prý neuvědomovala, co všechno jí hrozí. Pomáhala prý např. polským vězeňkyním a věřila, že se jí kvůli tomu nemůže nic stát. Kdyby jí chytili. Pravděpodobně by byla během pár minut mrtvá. Někteří lidé si ale i tak pomáhali. Bohužel to ale neplatilo o všech.

„Kriticky musím říci, že české komunistky pomáhaly většinou jen těm, které měly také stranickou knížku. Ty, co za něco stály, se daly počítat na jedné ruce. Taková je pravda. Když jsme přišly do tábora, nedostaly jsme boty a až do října jsme chodily bosy a třeba dvě hodiny po práci stály na apelu na podzim na rozmoklé zemi a mrzly. Mně pak přidělili staré dřeváky po někom, kdo zemřel. Ale ty boty se mi po čase na patách rozštíply. Kamarádka, třiadvacetiletá Polka, které jsme říkaly Džitka, mi řekla, že máme ve skladu bot Češku, tak ať za ní jdu, že mi může vyměnit. Byla to komunistka z Mostu, vyhodila mě, protože jsem neměla stranickou legitimaci,“ vzpomíná paní Skleničková.

Po válce se prý setkala se závistí jiných Čechů. Jako žena, která přežila koncentrační tábor měla právo dostat po odevzdání potravinových lístků víc jídla a jedna kolegyně v práci paní Skeleničkové do očí řekla, že se asi vyplatilo být v koncentračním táboře.