„Každodenně kolem sebe vidíme, že novodobé ‚náboženství‘ lidských práv odpovídající představám vládnoucích elit, všemožných aktivistů a byrokratů v Bruselu nešíří kolem sebe pravdu a lásku. Takové urputné úsilí o politickou ‚korektnost‘ hrozí spíše vítězstvím lži a nenávisti. Dnešní technologové moci se z hlediska myšlení a svobody slova chovají stejně totalitně jako odpudivé režimy minulosti,“ zmínil. Otázkou tak je, jak z této pasti ven. A Uzel se domnívá, že univerzálním lékem je „tolerance“.

Závěrem si pak Uzel vzpomněl na svou návštěvu Chile před čtvrtstoletím. „Příznivci generála Pinocheta si tam doslova šli po krku s poraženými marxistickými revolucionáři prezidenta Salvadora Allendeho. Byl jsem v té zemi v roce 1993, dvacet let po porážce revoluce a Allendově sebevraždě (11. 9. 1973). Země byla politicky rozdělena přibližně na poloviny. Hranice běžela na pracovištích i v rodinách. Nedávno mi jeden chilský kolega sdělil, že dnes už je válečná sekyra zakopána a příkopy téměř zasypány. Trvalo to tedy 45 let. Celá jedna generace odešla do věčných lovišť. Nezvítězila sice pravda a láska, ale zvítězila tolerance a snaha o vzájemné naslouchání a částečné porozumění. Takže možná máme u nás taky naději,“ uzavřel Uzel.