Především na facebooku se během února objevily rozhořčené dotazy: „Je pravda, že děti poslanců nemusí nosit ve škole roušky. Víte?“ Veřejnost si tuto informaci houfně navzájem potvrzuje a je údajným „papaláštvím“ velmi rozladěna, jak prozrazují i následující screeny:

Mají tamti studenti „jiné tělo“?

Odesilatel dotazu poslal 28. ledna žádost o informaci dle zákona o svobodném přístupu k informacím (takzvaný „zákon 106“) v souvislosti s mimořádným opatřením, které přikazuje nošení ochranných prostředků – roušek a respirátorů – až na několik výjimek:

„Na základě čeho mají výjimku udělenu školy zřízené Ministerstvem spravedlnosti? Liší se žáci těchto škol fyziologicky od žáků jiných škol? (…) Pokud se jednalo o rozhodnutí na základě nějaké modelace, které osoby jsou za tyto výstupy zodpovědné? Kdo jejich práci odborně zaštítil?“

Odpověď ministerstvo zpracovalo 4. února. Ředitelka odboru Kanceláře ministra Daniela Kobilková v ní odpovídá: „Výjimka pro školy zřízené Ministerstvem spravedlnosti je stanovena z toho důvodu, že se jedná o ucelené a neproměnlivé kolektivy stále stejných lidí, v jejichž případě nepoužívání ochranného prostředku v rámci takového kolektivu nepředstavuje vážné riziko.“ Dodala, že vysvětlení výjimek lze nalézt i přímo v odůvodnění předmětného mimořádného opatření (najdete jej na straně 7).

„Fejsbuková smršť“

Tazatel následně odpověď zveřejnil na sociální síti. Dotaz i s odpovědí se několik dní šíří sociálními sítěmi, doplněn řadou rozlícených komentářů lidí, kteří nechápou, proč by někde měly být výjimky, které se jejich ratolestí netýkají. „Máte dítě ve školním uceleném a neměnném kolektivu? Tak chtějte výjimku z nošení roušek, jakou mají školy Ministerstva spravedlnosti! To jsou metriky, co? Tohle už je moc!“ napsala například Linda Lindová pod fotokopii dopisu.

Ve skupině Nesahejte nám na děti, která má 7,6 tisíce sledujících, se příspěvek s korespondencí ministerstva po zveřejnění dočkal více než 160 komentářů. Lidé psali reakce jako: „To je totální hnus. Nevím, co ještě chtějí lidé víc vidět a slyšet, aby jim to došlo“ nebo „Tak to je nechutný“ a podobně.

Věc se dostala i k právničce Vendule Zahumenské, která spravuje skupinu Stav bez nouze. „Hned to doložíme do sporu o roušky v 1. a 2. třídě,“ reagovala. „To je výsměch,“ okomentovala například i Veronika Vágnerová z Ústecka, bojovnice za vstřícný přístup k dětem s výjimkou (viz naše reportáž "Synovi se špatně dýchá v roušce. Ve škole jej zavřou do ředitelny a volají policii. Bál se, že ho odvedou v poutech" zde).

Poslanec: Prosím rodiče, aby se zamysleli…

Zlost rodičů přiživil Lubomír Volný ve Sněmovně během čtvrteční schůzce 11. února, který ve svém projevu řekl: „(…) proč mají školy Ministerstva spravedlnosti výjimku z nošení roušek. A teď prosím všechny rodiče, kteří nás poslouchají, aby poslouchali velmi bedlivě a zeptali se svých poslanců, proč je to tak, jak to je, protože ta odpověď zní: Výjimka pro školy zřízené Ministerstvem spravedlnosti je stanovena z toho důvodu, že se jedná o ucelené a neproměnlivé kolektivy stále stejných lidí, v jejichž případě nepoužívání ochranného prostředku v rámci takového kolektivu nepředstavuje vážné riziko. Poprosím všechny rodiče, kteří nás nyní sledují, aby se zamysleli nad tím, jak velmi proměnlivý je jejich kolektiv, nebo kolektiv jejich dětí, které chodí do školy. A chtěl bych vidět statistiku, která prokazuje, že na školách Ministerstva spravedlnosti je ta fluktuace statisticky významně nižší než na jakékoliv jiné škole.“

Někteří rodiče se pokusili napsat ředitelům „svých“ škol, ti ale nechtějí vesměs s rodiči „držet basu“. 

Jeden z komentářů k této záležitosti na profilu Lubomíra Volného

Jinou fyziognomii samozřejmě nemají, ale...

Od Ministerstva zdravotnictví jsme si nechali potvrdit, že sdílená kopie dopisu je autentická. Nejde o fake.

Podařilo se nám mluvit osobně i přímo s Danielkou Kobilkovou. Ta je z divoké reakce veřejnosti zaskočená: „Školy zřízené Ministerstvem spravedlnosti nejsou standardní školská zařízení jako běžná základní či střední škola. Jde o střední školy Vězeňské služby, které jsou určené pro osoby ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody. Jsou v nich specifická režimová opatření, která se dají přirovnat de facto k internátní formě studia,“ vysvětluje s poukazem na odůvodnění Mimořádného opatření, v němž je jasně uvedena formulace, že se jedná o „ucelené neproměnlivé kolektivy stejných lidí“.

„Jinou fyziognomii samozřejmě nemají, ale mají jiný režim, protože jsou ve výkonu trestu nebo vazby,“ reaguje pro PL na původní otázku tazatele a dodává, že jde o ‚typický případ toho, že člověk, který něco čte, se nezamyslí nebo ho nenapadne, že asi Ministerstvo spravedlnosti nezřizuje normální školy‘.

„Dobře, člověk neznalý této problematiky si asi představí, že Ministerstvo spravedlnosti zřizuje běžné školy, což je nesmysl. Pokud si ale domyslí, jak asi mohou režimově vypadat školy ve vězeňské službě, tak tam je taková výjimka přípustná…“ přemítá nahlas žena, jíž to připadá naprosto logické a je překvapena, že tato výjimka tolik rozrušila veřejnost. „Pro mě osobně je to nepochopitelné. Jde o neznalost lidí, kteří informaci s takovými komentáři sdílí.“

Školou, kde výjimka platí, je tak například Střední odborné učiliště v Praze a jeho odloučená školská vzdělávací střediska – například ŠVS Všehrdy (školské vzdělávací středisko Vězeňské služby ČR, kde se vyučují obory kuchař, truhlář a elektrikář), ŠVS Valdice, Plzeň nebo ŠVS Stráž pod Ralskem, kde nosným učebním oborem je obráběč kovů.

Tsunami covidových dotazů. „Cítíme z toho frustraci“

Z jejího popisu práce celého odboru vyplývá, že v důsledku covidových opatření a výroků politiků jsou úředníci ministerstva zavaleni podobnou administrativou násobně více než před pandemií. „Vyřizujeme skutečně neuvěřitelné množství žádostí o informace dle ‚stošestky‘, to si ani nedovedete představit,“ poznamenává unaveným tónem. Jen od začátku ledna jich bylo zhruba kolem sto šedesáti. „Který úřad by byl schopen toto vyřizovat... Mnohdy jde o dotazy typu, že daný člověk využívá příležitosti, kdy si může rýpnout, než aby třeba prezentoval něco pozitivního. Kdybyste viděla, co k nám někdy chodí za podání...“

Když přijde běžný dotaz k normální agendě, tak prý skoro oslavují. Jinak jde v posledních měsících téměř výhradně o covidovou tematiku. Z minulosti něco podobného neznají.

„Zaznamenáváme to skutečně od loňského roku. Běžně jsme měli kolem 300–350 žádostí o informace ročně. Loni se to zvedlo zhruba v červnu. Nakonec jsme se dostali na sedm set. V předloňském roce jich bylo tuším zhruba mezi 200–250,“ poukazuje na početní nárůst agendy v rámci této části své pracovní činnosti. K ruce má pro odpovědi dle „stošestky“ ještě kolegyni s úvazkem 0,9. „A pak nám pomáhá z mého odboru, v podstatě kdo může... Jednoznačně to ukazuje na fakt, že lidé jsou frustrovaní,“ podotýká ke gigantickému nárůstu covidových, často jízlivých dotazů.

Nálož nesprávným směrem?

Na jedné straně jsou lidé přehlceni množstvím informací, které se v době pandemie navíc extrémně rychle mění nebo si i protiřečí. Na druhou stranu jim očividně k mnohým informacím chybí dostatečné vysvětlení. Úřednice dává během rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz najevo, že tomu zcela rozumí. „Chápu, že lidé jsou už ze všeho unavení. My jsme také unavení,“ říká zcela klidným hlasem, bez zášti k tazatelům. Na kritiku ze strany veřejnosti  nereaguje nijak popuzeně. „Lidé jsou holt negativně naladění... nezamyslí se…“

Že adresát dotazu „pustil“ odpověď na sociální sítě jako ukázku něčeho nepřijatelného, se jí osobně nijak nedotklo. Na facebooku totiž není aktivní a do práce na ni na webových stránkách ministerstva není zveřejněna e-mailová adresa ani telefon. „Bouře nevole“ ji sice minula, bohužel tím pádem ale ani neměla příležitost dodatečně případným tazatelům celou věc vysvětlit.

Připouští, že předmětné odůvodnění Mimořádného opatření by možná nenadělalo tolik rozruchu, pokud by v něm explicitně stálo, že jde o školy zřízené pro lidi ve výkonu trestu.

Podotýká, že vlivem návalu žádostí o informace se každé z nich nelze bohužel věnovat více podrobně, jak by se za jiných okolností dalo. „Fyzicky se to dá velmi těžko stíhat, zvláště při krátkých lhůtách, které na odpověď dle zákona máme – snažíme se to stihnout vyřídit v dané lhůtě.“