Po vojenské invazi Ruska na Ukrajinu to zpočátku vypadalo, že Vladimir Putin svým činem sjednotil Evropu jako nikdo dlouho před ním. Jeho útok na suverénní zemi, souseda, odsoudil takřka každý na domácí i zahraniční politické scéně, ač k tomu někteří mají potřebu přidávat různé doplňující přívlastky, které jsou podle mě zcela zbytečné. Putin začal válku a sjednocené NATO a EU ho porazí, zdálo se. Jenže už po několika hodinách začalo původní nadšení z dodávek zbraní, peněz a další pomoci Ukrajině vyprchávat. Ukázalo se totiž, že ruská vojska postupují rychle a lidem začalo docházet, že sankce je nezastaví. Zastavme se prosím také u toho, o jakých sankcích se původně hovořilo. Prezident USA Joe Biden nejprve zakázal Američanům obchodovat s Donbasem. To pro mě bylo prvním signálem, že se žádná větší a vážnější reakce nechystá. Biden ale samozřejmě nezahálí. Každou chvíli se z USA do světa vydávají zprávy o dalších sankcích ze strany USA, tu se týkají Nord Streamu 2, tu zase míří na jednotlivce z ruské Státní Dumy. Společné ale mají jedno - Ukrajincům jsou platné asi jako sáňky v létě. Starosta Kyjeva Kličko a další je asi po nepříteli házet nebudou, raději vzali do ruky zbraně. Co by Ukrajinci potřebovali, je přece zcela jasné - buďto opravdu tvrdé kroky, jako je vyloučení Ruska z bankovního systému SWIFT, nebo vojenskou pomoc. Ani jedno se ale zřejmě nechystá.

Včera v noci zasedali prezidenti a premiéři zemí EU, aby se poradili, jak na Rusko. Rokování to bylo jistě tvrdé a vyhrocené a výsledkem bylo, že Rusko se ze SWIFTu škrtat nebude. Kdo byl proti? V čele odpůrců stojí německý kancléř Olaf Scholz. „Vše další je potřeba nechat pro situaci, kdy bude nutné učinit ještě další věci," řekl o celé věci. Proti bylo také Maďarsko, Kypr a Itálie. Tolik k té jednotě uvnitř EU. Kdo naopak byl akční a projevil vůli proti Rusku zakročit? Byl to zejména britský premiér Boris Johnson a také Polsko. Brity jsme si z EU v podstatě vyhnali a Poláky každý týden někdo kádruje za to, jak řídí svoji zemi. Rusko tak dostalo jasný signál, že EU není schopna se na ničem pořádném dohodnout. Je přitom zcela logické, že slabost je opovrhována a bude využita.

A co vojenská pomoc? Tu odstřelil už mnohem dříve Biden, který prohlásil, že USA budou bránit každý palec území NATO. To všechno dává prostor mnoha otázkám a spekulacím. Mezi spekulace samozřejmě patří i to, zda se o osudu Ukrajiny nerozhodlo již předem. A to by nebyla hezká zpráva, i vzhledem k našim dějinným souvislostem. Snad není nutné připomínat rok 1938, se kterým paralela spočívá ve skutečnosti, že Západ má teď osud Ukrajiny v rukou a zjevně se již rozhodl. Otázkou pak je, co na zjevnou neochotu Západu riskovat své pohodlí řekne sám Putin, potažmo Čína, která si pro změnu nárokuje Tchaj-wan. Šílenou absurditu momentu, kdy má Evropa plná ústa podpory Ukrajině, zatímco se zpovzdálí a relativního pohodlí dívá na válečný konflikt ve svém sousedství, vystihl i ukrajinský prezident Zelenskyj slovy: „Zůstali jsme sami na obranu našeho státu. Kdo je připraven s námi bojovat? Nikoho nevidím. Kdo je připraven poskytnout Ukrajině záruku členství v NATO? Všichni se bojí.“

Všichni se bojí.