Tazatel podle svých slov nechápe, proč se tenkrát nenašlo pro kněze a řeholníky lepší, vhodnější ubytování. „Když už církvi majetek nepatřil, to jste museli kněze a řeholníky zavírat do vězení? Nejdříve jste nepohodlné zavřeli, pak jste je donutili přiznat se k zločinu, pak jste si nechali odsouhlasit zatčení a nakonec od vašich poslanců i nové zákony, takže vše proběhlo v mezích vašich zákonů,“ položil svou otázku bývalému dlouholetému šéfovi KSČM.

Pro odpověď na to, co čtenáře trápí, jej Grebeíček odkázal na svou nedávno pokřtěnou knihu Ve znamení kříže, která vzbudila nejen na české poltické scéně pořádný poprask. Aby ji ale čtenář nemusel složitě vyhledávat, pro přiblížení jeho postojů z ní do své odpovědi připojil pár úryvků.

V ní Grebeníček píše, že vůbec nehodlá zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy se státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve dopustila neomluvitelných kroků vůči církvím, řádům, řeholníkům i mnohým věřícím. „Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat,“ píše ve svém knižním díle.

Následně připomíná úryvek hovořící o tom, že kořeny současných sporů o údajný církevní majetek leží především v době husitské. A podle husitů katolická církev vlastnit majetek nemohla, mohla k němu mít pouze uživatelské právo. Další výchovný pohlavek dostala římskokatolická církev v 18. století, kdy ztratila své středověké mocenské a ekonomické postavení.

„Císař Josef II. byl totiž přesvědčen, že právo na existenci mají pouze ty církevní instituce, které jsou užitečné. Tedy ty, které vykonávají péči o nemocné a nemohoucí a rozsáhlou charitativní činnost v praxi. Jiné církevní instituce byly prohlášeny za neužitečné a majetek jim byl zkonfiskován,“ cituje svůj text Grebníček.

Také T. G. Masaryk prý opakovaně upozorňoval veřejnost na to, že moderní člověk nechce již a ani nemůže věřit slepě, protože nejvíce byl zklamán právě nábožensky a církevně. „Ovšem římskokatolická církev měla zcela jiné představy o dalším vývoji našeho státu. Ten měl zničit tradice husitské, české reformace i další hodnoty Masarykovy republiky,“ píše Grebeníček s tím, že v ní neměli mít rovnoprávné postavení ateisté ani příslušníci nekatolických církví.

S tím vším pak podle Grebeníčkovy knihy souvisí otázka, jak vlastně na církevní majetek po roce 1918 pohlížet. Právní expertizu či nárok Československé republiky prý publikoval již v roce 1919 profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, přední odborník v oboru práva mezinárodního a církevního. „Takzvaný církevní majetek,“ napsal Hobza, „není vlastnictvím církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát… Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuálním určení pro jiný státní účel.“ „Jednalo se tedy o veřejný majetek a církev ho měla jen k užívání,“ shnruje Grebeníček.

V knize se také mluví o tom že v poválečném Československu podle Grebeníčka většina církví a náboženských společností vyzvala věřící k podpoře jednotné kandidátky Národní fronty. „Vedení katolické církve dokonce nabídlo 11. června 1948 a posléze uskutečnilo děkovnou bohoslužbu za zvolení Klementa Gottwalda prezidentem. A jako výraz poděkování za tuto volbu se rozezněly všechny zvony na katolických kostelích v celém Československu. Když takovéto akty, které do jisté míry signalizovaly podporu novému režimu, vzbudily odpor Vatikánu, arcibiskup Josef Beran se snažil jejich význam tlumit,“ stojí v textu.

I další protiakce Vatikánu měla podle Grebeníčkova díla jednoznačnou podobu. Přivítal prý totiž založení Severoatlantického paktu, shledávaje v něm „dobrou záruku budoucnosti“ a spolehlivý prostředek proti „komunistické bezbožnosti.“ „Po ztroskotání rozhovorů a zásahu Vatikánu došlo v naší zemi k vydání takzvaných církevních zákonů a následně k dlouholeté internaci většiny biskupů. A také k vyhroceným zásahům proti řeholím, a dokonce i k soudním procesům,“ píše v úryvku.

„Postoj katolického kléru po únoru 1948 byl charakterizován jednáním arcibiskupa Josefa Berana, do jisté míry vycházel započatému politickému vývoji vstříc,“ píše Grebeníček a dodává, že Beran obdržel také od státu příspěvek na uhrazení finančních nákladů spojených s jeho uvedením do funkce. „To z jeho iniciativy byly zorganizovány k oslavě nově zvoleného prezidenta republiky Klementa Gottwalda slavnostní bohoslužby – Te Deum,“ dodává.