Známý zpěvák svůj příspěvek na Facebooku začíná slovy, že je to pro něho „takové dlouho se linoucí a citlivé téma, k němuž už mi to nedá mlčet“. Klus se prý nikdy netajil svým obdivem k bardovi Jaromíru Nohavicovi a prý pro něho bude Nohavica „navždy mistr řemesla, veršotepec velikán“. Pak již však začíná část, ve které se vůči Nohavicovi začíná ohrazovat. „Co se ale začaly rojit jeho mimopoetické názory na svět, těžkl mi poslech jeho díla do té míry, že jsem s ním nakonec úplně seknul. Bohužel mi nejde oddělit umělecká a osobnostní rovina,“ píše Klus. Prý rozumí i těm, kteří stejně „nakládají“ i s ním.

Klus vyjmenovává, že hlavním problémem a onou „poslední kapkou“ pro něho bylo, když si Nohavica v minulém roce v Kremlu osobně vyzvedl Puškinovu medaili z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina, nezapomíná však vyjmenovat ani předešlé Nohavicovy kontroverze. „K jeho spolupráci s StB jsem byl shovívavý, říkal jsem si, chlapče, v té době jsi nežil, nesuď, sám nevíš, jak by ses zachoval. Pak přišla jeho fotka s obchodníkem s chimérami Tomiem Okamurou. I to jsem byl schopen pochopit jako podlehnutí antiuprchlickému boomu. Co jsem však už sežvýknout nedokázal, bylo jeho přijetí vyznamenání od cara Vladimíra, kterým vzal v mých očích Bard do ruky mávátko a legitimizoval hrůzy kleptokratického systému v té době čerstvě vojensky operujícího na cizím státním území. Od člověka, který byl do té doby v mých očích, i přes drobná klopýtnutí, ikonou a bojovníkem za svobodu projevu, neboť to vnímám jako jednu z rolí písničkářů ve společnosti, bych čekal spíše protest a poukázání na fakt, že imperátorské sklony Vladimira Putina, toužebně označovaného jako vtělení Spasitele Rusi, jsou v rozporu se základními lidskými právy, s etikou, s budoucností míru. Bylo a je mi to nesmírně líto a pořád ve mně křičel ten malý kluk, kterého táta v Českém Těšíně propašoval do šatny velmistra, který ho přátelsky pohladil po hlavě a podepsal mu zpěvník,“ tvrdí písničkář.

Klus dále uvádí, že měl Nohavicu i přes to znovu „vzít na milost“. Pak se však k němu měl dostat článek „pana Spurného v Respektu z roku 2006, kde s mistrem otevírá otázku Svazku“. „Vlastně pánové u kávy došli k tomu, že bylo těžké říct ne a že ve výsledku těch pár schůzek nikomu neublížilo a že jsou přece daleko horší ti, kteří s tajnou policií spolupracovali dobrovolně, než ti, kteří museli,“ shrnuje Klus, přičemž dodává: „Jaká relativizace! Jaké rozpuštění! Jaký alibismus! Život v totalitě musí být strašný, strastný a je velmi důležité na něj nikdy nezapomenout, aby nás zase neslupnul. Jak snáz ale zapomenout, než že to, co jej umožňovalo, rozmělníme a zabstraktníme natolik, že zde systém strachu vlastně byl sám od sebe a že jej drželo pohromadě jen pár servilních papalášů, jejichž charakter mizel kdesi v moskevském pozadí.“