O Marku Dalíkovi, svém blízkém spolupracovníkovi, píše Topolánek hned na úplném začátku své knihy. Žádal ho dokonce o úvodní slovo k první kapitole, ale Dalík nakonec nic nenapsal a Topolánek tomu prý rozumí. Svého bývalého poradce vykresluje stále v těch nejlepších barvách a v knize přímo uvádí, že Marek byl, je a bude jeho kamarád.

„Dokonale v sobě spojoval politologickou teorii, PR praxi a dovednosti v politickém marketingu. Nikoho tak schopného a přitom tak komplikovaného jsem od té doby nepotkal. Všechny útoky na mě byly vedeny přes něj, takže si mé úspěchy vlastně vždycky odskákal.“

Soudní proces s lobbistou Dalíkem hodnotí Topolánek dodnes velmi ostře a zdá se, že netrpí přílišnou důvěrou v justiční systém České republiky. „Jeho odsouzení pokládám bez nadsázky za projev politické rituální popravy a justiční zvůle!“

Jejich první setkání proběhlo v roce 1999, poté, co byl Topolánek jmenován stínovým ministrem průmyslu a obchodu ODS. Mladý Marek Dalík se prý tvářil velice seriózně, a to, co říkal, myslel zcela vážně. Rozhovor probíhal asi nějak takto – a Topolánek si podle vlastních slov, připadal celou dobu jako idiot:

 „Pane senátore, jaké vy vlastně máte v politice ambice? Čeho chcete dosáhnout?“ – „No, já bych se chtěl v Senátu věnovat energetice, ustavil jsem si pro to podvýbor a tak...“ – „Aha, ale já jsem myslel v centrální politice. S prominutím, to Senát úplně není.“ – „Já se vám přiznám, že jsem o tom takhle zatím neuvažoval.“ – „Tak když jste tím stínovým ministrem, neměl byste mít aspoň ambici stát se skutečným ministrem?“ – „Hm, to asi máte pravdu, ale...“ – „A co pro to děláte? Jak na tom pracujete?“

Bývalý premiér si v knize rozhodně nebere servítky a tvrdě kritizuje své bývalé kolegy z ODS. Asi nejvíce si kopl do ministra financí své první vlády a poslance za ODS Vlastimila Tlustého.