Několik desítek přítomných bylo svědky zajímavé diskuse.

Muž středních let se zeptal: „Co byste řekl na to, že se dnes hovoří o vyprahlosti EU, integrace a prázdnota v prostoru naší české prázdnosti. Je vůbec možné stavět na nějakých idejích, které třeba i zapadly, a je něco, jak můžeme jít jako Češi nebo Evropané někam pozitivně dál?“

„Evropská unie fungovala výborně, když byla omezena na synergii tohoto typu: Francie chtěla být velkou mocností, ale nemohla. Musela se spojit s Německem. Ona měla zájem na Evropě jako na politické rovnováze a vyváženosti vůči Spojeným státům. Německo chtělo být státem, ale moc nemohlo, protože se stále hovořilo o nacionalismu, takže nahradilo evropanstvím ideu jednoho velkého národa, protože německý nacionalismus by v Evropě neprošel. Italové potřebovali vyvážit komunisty – měli jich tam 36 procent, a navíc problém jihu a severu země. Malé státy, jako Benelux, dostaly více než reprezentaci, a tak byly spokojeny. Byly dokonce nadreprezentovány v Unii, takže to fungovalo výborně, navzájem se státy doplňovaly,“ odpověděl profesor Bělohradský.

Jenže pak se tam začaly integrovat státy, které vycházely z diktatury, například Španělsko. To bylo podle Bělohradského pozitivní. „Protože tímto se tak nějak vracely do Evropy, a to především Portugalsko. Pak tam začaly vstupovat státy neutrální, a to zase znamenalo, že my Evropané nejsme žádné NATO. Evropská unie je samostatná vůči NATO. A to všechno se zhroutilo. Takové poměrně zjednodušené fungování se zhroutilo – a my jsme nenašli, co nového spojuje. Já jsem doufal, že by to mohl být vývoz marginality, historičnost, porozumět rozdílům, nevyhrocovat je, ba naopak. To se bohužel nepodařilo. My jsme nebyli připraveni na tak radikální posun, rozšíření EU na východ. Problémem nebyla Ukrajina nebo Polsko. Nebyli jsme na to připraveni, mysleli jsme jen na západní Evropu. A pak to přišlo, vstoupili Poláci, a to vyvolalo určitou nerovnováhu.“

„Dnes EU není moc populární. Ani například mezi Italy. Ta klesla až na 36 %, a bylo to vždy kolem 70 %! Takže došlo k prudkému posunu na východ, a nikdo netušil, že to bude tak rychlé. EU je v troskách, nic jí nesjednocuje. A můžeme citovat Patočku: Evropskou tradicí není jednota, ale otevřenost tomu, co sjednocuje. A co dnes sjednocuje, otevřenost čemu sjednocuje? Nová konfliktnost tu EU úplně vykolejila,“ konstatoval Bělohradský.

Ze studené války do horkých problémů

„A co marginalizace, rozdrobení…?“ na to hlas z publika.

„EU skutečně ztratila svoji identitu, to je si třeba přiznat. Otevřenost tomu nejnaléhavějšímu dnes Evropa nemá. Já jsem myslel, že to bude ekologická angažovanost, antropocén. Poprvé začala EU selhávat po konci studené války, místo aby byly odklízeny trosky studené války, toxické, plné krve, ve třetím světě... Přece ta studená válka byla horkou válkou v Etiopii, tam byly milióny mrtvých. A místo, aby se ty trosky začaly odklízet, tak se v EU začala rychle dělat transformace. Ale to přece nebylo tak naléhavé, dělat transformaci České republiky nebo tedy Československa, kde hlad přece nebyl. Tam přece nebylo potřeba dělat něco, aby byly zachráněny desetitisíce lidí.“

„Transformace Ruska byla absurdní a vedla až ke katastrofě země. To byla druhá chyba, kdy to bylo nezodpovědné. Takže dnes máme uprchlíky, a ty necháváme topit v moři. To jsou strašné obrazy, kdy tam plavou desítky dětí mezi jejich mrtvými matkami. To je výsledkem toho, že jsme v době, kdy to šlo, neodklidili ty pomyslné trosky studené války z třetího světa,“ pokračoval Bělohradský.

„Co má taky ten africký kontinent dělat, že... a je to koneckonců naše vina. Takže to je první symptom bezradnosti EU. A druhým byla neschopnost nalézt a otevřít nějaké sjednocující téma. EU je dnes dost abstraktní idea. Nemá konkrétnost. Před třiceti lety jsme měli radost, že jsme jezdili jen na občanku, že můžeme kdekoliv studovat za stejných podmínek.“

„Dialog německo-francouzský byl také velmi zajímavý. Tyto dva znepřátelené národy... A pak ještě přístoupení Španělska a Portugalska, konec tamních diktatur. Pak se to vše vytratilo. Mně je to velmi líto. Já jsem v Itálii hodně bojoval za Evropu, ale to se ještě jmenovalo Evropské společenství,“ poznamenal profesor.

Berlusconi není bubák

Další člověk z auditoria se pozeptal na Itálii: „Působil jste v Terstu hodně dlouho. Nebyla to právě Itálie a Berlusconi jako začátek populismu?“

„Musíte vidět Berlusconiho jako určité osvobození médií. První kanál – tam byli křesťanští demokraté. Druhý kanál měli pod kontrolou socialisté, a třetí komunisté. A přes to nejel vlak a bylo to přesně řízeno soudruhy z těch stran. Přišel Berlusconi, a najednou se do parlamentu dostalo více lidí, například i radikálové. A byli tam i velcí liberálové. Takže antikomunisté se dostali do televize. Do jeho televize.

A pozor – pátý kanál, který byl jeho a byl zpravodajský, byl naprosto nezávislý. Televize byla určité osvobození, emancipace od stranického systému. Ten byl takový poučovací. A najednou – strany nemají už ten názor a nepoučený národ si poroučí, co chce. Najednou chce třeba komedie, které nejsou tak zcela vhodné. Takže to generovalo určitou nenávist k Berlusconimu. Je to jako nedůvěra k všeobecnému hlasovacímu právu. Dřív hlasovali jen ti, co měli peníze. To byly elity. Ty toho moc od státu nechtěly a měly své zásluhy. Pak přišlo všeobecné hlasovací právo, objevily se různé strany a televize začínaly poslouchat vkus publika. A tím se začalo říkat, že Berlusconi zničil televizi. I tu státní, která měla vychovávat národ. U nás jsme to přece prožili s televizí Nova,“ vysvětloval host.

„Masová nenávist vůči Berlusconimu se projevila i tím, že bylo asi 144 soudních pří, které vyhrál, a není to dávno, co vyhrál i tu poslední, kde ho obvinili, že měl nějaké pletky s ještě ne-osmnáctiletou dívkou. Ne že by to bylo za ty pletky, ale že prý jí dal pět tisíc eur a tím pádem to prý bylo nabádání k prostituci. Nakonec byl odsouzen za špatné daňové přiznání. Z těch asi 23 miliard měl 6 miliónů špatně. Tak ho odsoudili, aby měsíc pracoval v nějakém alzheimerovském centru, které on osobně postavil. Takže ta nenávist proti němu byla záměrně vybičovaná právě televizí. Ta média, tam se to zauzlilo. Ale dnes se už i politologové dívají jinak na jeho působení. On má třeba obrovské zásluhy na rozpuštění fašistů a komunistů. On ta dvě křídla rozpustil, z těch post-fašistů se pak stala strana, odkud pochází i současná italská premiérka, a je součástí současného politického systému,“ pokračoval dále profesor Bělohradský.

„Berlusconi možná byl populista... ale co to vlastně populismus je, a co není, a jaká je vůči němu alternativa? Takže, populisté a antipopulisté mají jedno společné – chtějí se vrátit zpátky. Populisté se chtějí vrátit k nějakému národovectví, k národnímu státu. A antipopulisté se chtějí vrátit k liberální demokracii, jak byla kdysi, kdy elity ze svého stupínku řídily společnost. Oba návraty jsou nemožné. Ale moc se od sebe neliší. V tomto směru tedy Berlusconi populista nebyl, naopak; on nechtěl vystoupení z EU, byl jednoznačně proevropský, prounijní,“ vysvětloval host.

„Když populismem nazveme určitý styl v politice, nu dobrá. Ale je třeba se trochu uvolnit, to není nepřítel lidstva, jak se to tady často říká. Berlusconi vtáhnul do parlamentu lidi, kteří třeba byli znechuceni z marxistické levice. Takže on nebyl začátkem nějakého populismu. Paradoxně, já si myslím, že antipopulismus je nebezpečnější než populismus. On v nás totiž může vyvolávat pocit, že se můžeme vrátit do doby, kdy to řídily jen elity. Vrátíme se podle něj k nějakému systému elit. To ale nebude fungovat,“ uzavřel svou odpověď profesor Václav Bělohradský.