Jelikož jde o skutečně citlivé téma, ve kterém figuruje hned několik žáků základní školy, nesmí ParlamentníListy.cz uvést jejich identitu. Každopádně naše redakce ji zná, a to nejen od rodičů zesnulého Stava Okuna, ale také z celé řady „úředních záznamů“ či policejních „usnesení“, které se nám k celé tragédii podařilo získat. Jak to vlastně celé začalo?

 

V právě zmíněném usnesení policie z 26. července letošního roku vyčteme, že policisté odkládají trestní věc podezření ze spáchání zločinu „účast na sebevraždě“, které se měl dopustit neznámý pachatel.

 

Policisté velmi detailně popisují osudový den, kdy byl 12. 4. 2018 v 6:00 hodin „nalezen otcem ve svém pokoji bez známek života v poloze spočívající dolní polovinou těla na zemi a s horní polovinou těla udržovanou vsedě černým látkovým popruhem – jedním koncem omotaným kolem krku a druhým zakotveným přes skříňovou tyč“. Podle policie „nejde o podezření ze zločinu a není namístě věc vyřídit jinak“.

 

Jenomže to je v celém příběhu pouze začátek, ačkoli začátek s tragickým koncem.

 

Ze všech výslechů Stavových spolužáků, které jsme pročetli, totiž vyplývá, že téma sebevraždy nebylo pro několik „kamarádů“ ničím vzdáleným. Ba naopak.

 

 

V jednom z policejních výslechů můžeme číst odpověď na otázku, která se týkala „školních“ hovorů o sebevraždě. Odpověď brzy šestnáctiletého studenta? „Když už se něco takového řeklo, tak to bylo ze srandy ve škole, naše čtyřka, kdy se to řeklo, a potom se tomu všichni smáli. Brali jsme to jako srandu,“ odpověděl do záznamu mladík, jehož identitu nesmíme uvést. I on popsal zesnulého Stava, jehož rodiče pocházejí z Izraele, jako pozitivního člověka. Ani on podle výpovědi nechápe, proč „to udělal“. Ve výslechu je z našeho pohledu zásadní jiná věc.

 

Policista se mladíka ptá, zdali věděl o případných sklonech Stava k sebevraždě. Ten namítá, že ne. Ale že další společný kamarád (říkejme mu třeba Tobiáš), kdyby se něco takového dozvěděl, tak by určitě tuto věc řešil. „Řekl by to jeho rodičům, nenechal by si to pro sebe,“ stojí v záznamu.

 

Jenomže ParlamentníListy.cz získaly i vzájemnou komunikaci zesnulého Stava a uvedeného spolužáka, jehož jsme pracovně označili jako Tobiáše. Z toho dialogu opravdu mrazí a v tomto případě je nutné zmínit, že ParlamentníListy.cz nebudou uveřejňovat fotografický materiál, který máme také k dispozici.

K obrovskému překvapení rodičů, jak bohužel zjistili až po jeho smrti, jejich syn se pokusil o sebevraždu již dříve. Již tři týdny před sebevraždou se neúspěšně pokusil oběsit ve svém pokoji. O celé věci včetně fotografií psal svému spolužákovi, jemuž říkáme Tobiáš.

 

Pod snímkem ramínka, které se pod vahou jeho těla zjevně utrhlo, Stav uvedl: „Proto tu ještě jsem." Spolužákova odpověď? Než se k ní dostaneme, nechme téhož mladíka promluvit na policii, kde mu byl položen dotaz, zdali o pokusu o sebevraždu v minulosti věděl. „Nevím.“ Policista pokračuje v dotazování: „Ramínko narovnané, co ti poslal fotku…“ Odpověď mladíka? „Vím, že tam bylo ramínko a na víc si k té komunikaci nevzpomenu…“

 

Že lze jeho slovům jen stěží uvěřit, o tom se přesvědčíme vzápětí. Vraťme se proto k chatu mezi zesnulým Stavem a právě uvedeným studentem. Ten si na policii sice na nic konkrétního nevzpomněl, ale během online komunikace byl ve svých odpovědích velmi precizní. „Nechci ti v tomhle radit, ale dám ti menšího sherlocka (nápovědu, pozn. red.). Pověs si to na stabilní platformu. Ten provaz. Ale jako nezkoušej to už. To by nebylo dobrý. Ne dneska. Tomorrow is another day.“ Ani to není vše. Poté, co Stav nafotil místo, kde chtěl skončit se svým životem, zmíněný spolužák odpovídá: „Když už, bylo by asi lepší to dát na tu tyč, ale ta se urve…“

 

Vraťme se nyní na začátek a připomeňme policejní zápis z místa, kdy bylo nalezeno tělo již zesnulého Stava. „...s horní polovinou těla udržovanou vsedě černým látkovým popruhem – jedním koncem omotaným kolem krku a druhým zakotveným přes skříňovou tyč…“

 

Oba chlapci, mířící na střední školy, byli podle všeho nejlepšími kamarády a znali se od svých sedmi nebo osmi let.

 

 

Většina informací z výpovědí, které se týkají sebevraždy, ukazují, že tohle téma ve třídě na Základní škole Emy Destinnové nebylo tabu. I proto jsme se s dotazy obrátili na ředitele školy Otu Bažanta. Ten po několika urgencích odpověděl, že „s odvoláním na GDPR se nebude vyjadřovat“. Nic jsme nezjistili ani od Policie ČR. „Vzhledem k tomu, že se jedná o osoby mladší osmnácti let, nebudeme se k celé věci vyjadřovat,“ sdělila nám tisková mluvčí PČR Praha-venkov, západ Jana Dětská. Advokát rodiny Jan Pacovský k tragickému případu ParlamentnímListům.cz řekl: „Nemám zatím žádnou informaci o tom, že by případ byl uzavřen. Proto nemohu ani poskytnout žádné informace.“

Na případ možné šikany jsme se zeptali i na Ministerstvu školství. „ČŠI, MŠMT ani školský ombudsman nemají žádné konkrétní informace o tom, že by v současnosti byly ve škole problémy se šikanou. V předchozích školních letech ČŠI šetřila v uvedené škole dvě stížnosti na nesprávný postup školy při šetření šikany. V prvním případu (školní rok 2013/2014) byla stížnost vyhodnocena jako nedůvodná, neboť škola neprodleně reagovala na podnět zákonného zástupce, agresora adekvátně potrestala a dále s ním pracovala. V druhém případu (školní rok 2015/2016) byl jeden bod stížnosti vyhodnocen jako důvodný, protože došlo ke konfrontaci zákonného zástupce šikanovaného žáka s agresory, další bod byl vyhodnocen jako nedůvodný, škola učinila adekvátní opatření a agresorovi, jehož zákonný zástupce si stěžoval na postup školy, bylo uděleno kázeňské opatření v souladu se školním řádem. Informace o sebevraždách dvou žáků ČŠI neměla. Telefonickým dotazem u ředitele školy bylo zjištěno, že ve školním roce 2016/2017 spáchal sebevraždu jeden žák před přijímacími zkouškami na střední školu z obavy z neúspěchu. Před 2 až 3 lety spáchala sebevraždu bývalá žákyně školy, tehdy jí bylo 17 let a chodila již na střední školu. Důvodem byly neurovnané rodinné vztahy. Všechna uvedená zjištění využije ČŠI při další inspekční činnosti,“ dozvěděli jsme se z ministerstva školství. 

 

Naše redakce měla možnost hovořit rovněž s otcem zesnulého Stava. Tím je Adi Okun.

 

První dotaz směřoval na možnou šikanu.

 

„Ano, i když škola se o tom nezmiňovala. Stav byl hodně citlivým chlapcem a za špatné známky se klidně i rozbrečel. Nevíme přesně, co probíhalo ve třídě, zřejmě se mu děti smály, pokud nedošlo i k fyzické šikaně. Stav o tom nic nezmiňoval, ani když jsme se ho na to ptali, jen se nervoval a říkal, že do té školy chodit nebude. Proto nechtěl se třídou ani na výlet, ani na školu v přírodě. Škola mlčela a museli jsme se obrátit na třídní učitelku, paní Dočkalovou.“

 

Nese podle vás vinu za smrt Stava zprostředkovaně i někdo jiný? 

 

„Ano. Jsou to jeho ‚kamarádi‘; první, který skoro dva roky potlačoval našeho syna k sebevraždě, prokazatelně věděl o nepodařeném pokusu a poradil, jak se oběsit úspěšně, a další dva (naše redakce nesmí uvést jejich jména, ačkoli je známe). Znali Stava od 2. třídy a věděli, že bere všechno vážně. A samozřejmě viníme i vedení a učitele školy Emy Destinnové, kteří nemají zájem o děti, ale o odpracované hodiny, dovolují si antisemitské řeči před dětmi a šikanují žáky. Na poslední narozeniny jeden spolužák (jde o téhož, který radil, jak se oběsit, pozn. red.) popřál Stavoví přes Facebook krátce: ‚Die.‘ Jinak od roku 2017 poprvé navrhl a pořád potlačoval Stava k sebevraždě. Mám i více důkazů o tom, že tento ‚spolužák‘ otevřeně píše o tom, že Stavovi přeje smrt atd.“