Doležalová v rozhovoru pro Český rozhlas přemýšlela nad úlohou státu ve společnosti, která se podle ní zcela vymkla kontrole. „Když začnou politikové říkat, že se řítíme do obrovské krize, lidi to vyděsí a jsou ochotní poslouchat a nepřemýšlet o tom, že by mohli něco udělat sami. Mají pocit, že jde o něco, co přesahuje možnosti jednotlivce nebo malé skupiny. Výsledkem pak je to, že lidé nedělají nic,“ všímá si historička ekonomie.

Přitom právě v historických krizích bychom měli hledat ponaučení. „To, jak se lidé adaptovali, co dělali. Důkazem je už jen to, že společnost nezůstala stát, ale pohybovala se dál a jinými cestami. Odhaduje se, že 80 procent dnešních dětí bude pracovat v oborech, které ještě neexistují, musejí ještě vzniknout, ale musejí začít vznikat už teď. Je to sociální péče, ale i kultura,“ uvádí Doležalová, že společnost sama se musí vyvíjet a nemá to za ni řešit stát.

„Připadá mi, že to, jak se stát chová a jak my to přijímáme, je podobné, jako když učíte své dítě chodit. Někteří rodiče ho přivážou na popruhy a chodí s ním. V určitou chvíli to dítě musíte z popruhů vysvobodit a nechat ho jít. Dítě pak sice bude padat, ale půjde. Ale my jsme v situaci, že nám ty popruhy nesundali a pořád nás v nich někdo vede a říká: teď udělej to, pozor, abys neupadl a nenatloukl si. Dítě, které takto chodí až do dospělosti, bude nejspíš fyzicky i psychicky pokroucené. A takové jsou i společnosti právě tím, že stát říká, že ví lépe, co máme dělat,“ vysvětluje Doležalová.