Je sobota, něco před patnáctou hodinou. Historické centrum hlavního města je plné turistů. Číňané, Japonci, Francouzi, Indové. Klidně, v malých skupinkách si prohlížejí Národní divadlo, paláce, fontány. Při procházce městem to vypadá, že metropole Slovenska je mírumilovné, klidné provinční městečko, kde se turista zastaví tak na půl dne, aby si objednal v levně vypadající hospodě předražené pivo nebo víno.

Kdo by řekl, že v pouze 50 kilometrů vzdálené Vídni to dnes žije pochodem gayů, lezeb a transsexuálů.

Náměstí Slovenského národního povstání. Místo, kde se tvořila historie, kde lid vybojoval svou svobodu, dnes okupuje skupinka asi dvaceti oholených hlav. Mávají nad hlavou se zelenou zástavou s bílým kruhem uprostřed, kde se pyšní dvojkříž – znak fašistického válečného Slovenského státu. Blízkou restauraci, která patří populistickému poslanci Alojzi Hlínovi, obsadili malé skupinky turistů, kteří podle vzhledu pocházejí z Asie. Při ochutnávce brynzových halušek, pizzy a hamburgerů se nenechávají skupinkou extremistů vyvést z míry. Opodál postávají příslušníci městské policie a za rohem se formuje malá skupinka zakuklenců. Před Prezidenským palácem, na Hodžově náměstí, se začíná formovat skupina odpůrců pochodu. K fontáně míru se ale dostanou jen vyvolení. Těžkooděnci hlídají celé okolí a člověk má pocit, že se dovnitř dostane pouze na zvláštní povolení. Svou roli ale kluci ze státní příspěvkové organizace „pomáhat a chránit“ vzali vážně a chuligáni se ke „stávkokazům“ nedostanou.

Slunce je pod mrakem a náměstím zní slavná italská písnička Ciao bella, ciao. Vyzbrojeni příslušníci začínají být v pozoru. Vysílačky, které mají velitelé na svých kombinézách, jednotně hlásí skupinu asi 5 tisíců protestujících, kteří se přesouvají od Hlavního nádraží kolem Prezidentského paláce až na Náměstí SNP. Člověk má pocit, jako kdyby se setmělo. Štefánikovou ulicí se nese dav, který nahání hrůzu. Mezi novináři, jež se dostali mimo kontrolované zóny, začíná atmosféra houstnout. Kolegyně romské národnosti z deníku se pokouší o černý humor. „Půjdu jako předvoj, držte mi palce,“ směje se, ale přitom svírá svou kameru pevně v rukou. Dav se valí a skanduje hesla: „My jsme tady doma! Slovensko Slovákům!“ A nebo také „Vlastizrada“.