Máme za sebou letošní udílení státních vyznamenání a s tím očekávaný projev prezidenta u příležitosti 28. října. Jaké z něj máte prvotní dojmy?

Chybělo tam to, co v podstatě každý rok – nějaké poselství, nějaká hlubší vize. Je to přeci jen nejvýznamnější den republiky. Pro mnohé jde o svátek, který má obrovský přesah. Svého druhu by to měl být den, kdy by měly být zakopány příkopy konfliktů, sporů, politických animozit.

Nabízelo by se, aby i hlava státu tohoto data využila, a to poselství do projevu vložila. Nutno dodat, že předchůdci současného prezidenta tak činili, jak Václav Klaus, tak Václav Havel.

Tohle do jisté míry postrádám, byť rozumím těm dílčím příběhům. Mohla by jich být další celá řádka, ale chybělo mi ještě něco univerzálnějšího, širšího, co by předkládalo i pohled do dalšího roku či do dalšího období.

V závěru pan prezident uvedl alespoň to, že nechce zemi nenávisti a závisti, ale zemi úspěchu…

Rozumím tomu, že padlo z úst prezidenta, že nechce zemi nenávisti na sociálních sítích, ale chce zemi úspěchu. Je to fajn, ale mohl se tomu pověnovat šířeji, poslat více vzkazů a inspirace občanům i dalším generacím.

Protože prostě naše republika si zažila. Nefungovala nikdy v neměnnosti. Nefungovala nikdy ve vakuu. Zažila si turbulence. K tomu by se mohl Miloš Zeman postavit čelem, protože on už není nepopsaný list. Je to politik, který nás de facto třicet let provází ve vrcholové politice. Větší ohlédnutí se proto nabízelo.

Chápu, co vám v projevu chybělo a podle prvních reakcí na sociálních sítích jste se trefil i do dojmu některých politiků, například europoslanec Jiří Pospíšil: „Ani letos prezident Zeman nepronesl projev, na který jsme byli zvyklí od jeho předchůdců. Místo hodnot a vize České republiky jsme slyšeli jen soubor glos a představení některých vyznamenaných.“ Ale je to u Miloše Zemana překvapující, jak svůj projev pojal? Vy osobně jste čekal něco jiného?

Upřímně řečeno, já každý rok doufám v to, že to přijde. Že s jeho zkušeností, s jeho rozhledem přijde nějaký hlubší přesah. Nemůžu tedy říci, že by mě obsah projevu překvapil, nebo zklamal. Jen se přiznám, že každý rok doufám, že k tomu Miloš Zeman dojde…

Nedošlo k žádnému extempore, nikdo ostentativně neodcházel během ceremoniálu či neučinil nějakou nečekanou reakci. Pan prezident nevyslovil žádnou extrémně kontroverzní hlášku, která by „obřad“ znesvětila. Z tohoto pohledu vám to letos nepřipadalo celkem střízlivé?

V tomto jsem striktní. Štědrý den vnímám jako den, kdy by rodina měla být pospolu a nejít do žádných konfliktů. A z mého pohledu 28. říjen je něco jako Štědrý den pro republiku, kdy by se skutečně neměla probírat každodenní politika. Neměly by se posílat vzkazy, neměli by se lidé vylučovat, demonstrativně někam chodit-nechodit nebo bouchat dveřmi.

Je mi ale jasné, že se nyní bude probírat, kdo na ocenění měl či neměl nárok. Jestli byl představen nebo nebyl představen. Někdo bude řešit unikum, že tam byl i čtyřnohý oceněný (pes po zemřelém kynologovi, který byl in memoriam rovněž oceněn. Pozn. red.). Někdo bude řešit Jaromíra Jágra, někdo zpěváky nebo počet lékařů... Pro mě je mnohem důležitější, aby to byl den s poselstvím, protože je sváteční. Není takového dne během roku.

Jména pro státní vyznamenání, přestože se udělují v rámci státního svátku, finálně závisí na soukromém výběru prezidenta. Pokud něco třeba sama hlava státu neprozradí předem, je celkový seznam kandidátů do poslední chvíle tajemstvím. Překvapilo vás nějaké jméno opravdu mile? Nebo to, kdy Miloš Zeman někomu „vyhověl“, například Parlamentu v případě tří protinacistických bojovníků?

Pro mě tam bylo mnoho velmi milých příběhů, například ti, kteří hájili republiku se zbraní v ruce. Velmi pozitivně vnímám, že se oceňuje lidská píle. Oceňuji, že se objevila jména mnoha lékařských odborníků. Tentokrát to na druhou stranu vnímám jako mnohem konzervativnější výběr, který poměrně dobře vyjádřil pestrost společnosti. Šlo o poměrně vyvážený výběr a oceňuji, že se dotýkal všech aspektů lidského života, ať šlo o hrdiny v boji, ať je to věda, výzkum, sport, reprezentace navenek, dokonce i několik osobností, které hájily a pomáhaly republice ve zlých časech, ať to byli například cizinci, nebo lidé z jiného kulturního prostředí. Je to dobře, protože nesmíme zapomínat na to, že je nemalý počet lidí, kteří v cizině hájí barvy českých předků. Je náš závazek to oceňovat, dělají to i jiné státy typu Portugalců, měli bychom se to naučit také.

Mezi cizinci je například oceněná i čínská bohemistka. Protizemanovsky zaměření lidé jsou hákliví na zmínky o Číně, jak bychom ale měli vnímat tuto oceněnou ženu?

Pokud někdo má problém kritizovat dámu, která hájí, reprezentuje češtinu, českou kulturu a české reálie v cizině, a vadilo by, že je Číňanka, tak je to prostě hlupák.

Nepodivoval jste se, že pan prezident v tom úvodním představování jednotlivých příběhů vůbec napřímo a samostatně nevyslovil jméno Václava Klause? Nemohlo to být matoucí?

Ano, on vlastně zvláštně přeběhl z Waltra Komárka, zmínil, jakými funkcemi prošel a zmínil, že už nestihne být ministrem financí. Přiznám se, že k němu přešel velmi zvláštním oslím můstkem. Mohlo to trošku zmást, přinejmenším mě ano.

Měl jste také pocit, že se prezident na celkem dlouho ve svém projevu zastavil u jména Václava Havla a připomínky listopadu?

Nezvykle, ano, je to tak. Přiznám se, že mě hodně překvapilo, jak skloňoval někdejšího prezidenta Havla. Myslel jsem si, že asi chystá nějaké překvapení, v oblasti oceněných. Připadalo mi to zvláštní i z toho důvodu, že nebyla přítomna jeho manželka Dagmar Havlová.

Dlouho se už takto k němu nehlásil. Dlouho tak už o něm nemluvil. To s vámi souhlasím, to byl hodně zajímavý prvek. Má to nějakou symboliku, má to nějaký přesah. Ale bylo to velmi překvapivé, protože většinou k němu měl jen pár momentek, ale tentokrát se mu věnoval v řádu několika dlouhých souvětí, de facto několika minut.

Má nějaký větší význam Zemanova poznámka k Senátu, který oceňuje antichartisty, ale odmítl signatářku Charty 77 kandidující do Rady Ústavu pro výzkum totalitních režimů? Havel by řekl: To jsou paradoxy.

Myslím, že je to takové povzdechnutí, jak se dneska pracuje s tím historickým odkazem, který si mnozí monopolizují, privatizují, objevují se různí „vykladači dějin“. Takhle to vnímám: Začíná se to sortovat, kdo tedy byl ten správný revolucionář za svobodu, a kdo ten špatný. A jak se s těmi lidmi má nakládat, zda je oceňovat. Někteří na to mají a priori nárok, někteří jsou ostrakizováni.

Upoutalo vás třeba ocenění pro ředitele Nejvyššího kontrolního úřadu Miroslava Kalu, což je mimochodem bývalý politik ČSSD?

Tomu rozumím, to je trochu šťouchanec panu Babišovi, protože jsou dlouhodobě ve sporu. Je to signál, že ředitel NKÚ požívá prezidentovy důvěry.

U generála Emila Bočka a hokejisty Jaromíra Jádra zmínil prezident, že vyznamenání již mají od předchůdce, ale od něj dostanou totéž vyznamenání vyššího řádu. Je to něco běžného?

Běžné to nebývá, není to obvyklé, ani když se podíváme na jiné státy. Případně, pokud dojde k něčemu velmi výjimečnému, pokud se například činnost, vynález, objev ukáže jako vpravdě unikátní. Zvyklostí není, aby se – jak se to trochu jeví – jaksi „povyšovalo“. Nedokážu říci, zda šlo o využití těch jmen, aby se celý seznam zvýraznil, zesílil…

Asi neodhadnete, jak velký poměr laureátů vycházel z návrhů veřejnosti, a kdy šlo o nápad prezidenta či jeho blízkého okolí dle jakýchsi subjektivních kritérií. Má smysl, aby veřejnost dál navrhovala svá jména, své kandidáty?

Určitě to smysl má. Důležité jsou indikátory, upozornění na řadu jmen. Prezident a jeho okolí, což nezvládne žádný smrtelník, nedokáže vyhmátnout a vzpomenout si na všechny unikátní osobnosti, případně i s nějakým vztahem k danému roku. Veřejnost je v tomhle úžasná, dokáže na řadu výjimečných osobností upozornit.

Na závěr měl jakýsi „proslov“ pan kancléř, mluvil mimo jiné také o sváru. Takový projev z úst „prezidentského úředníka“ je standardní?

Ve srovnání s projevem prezidenta byl poměrně výrazný, rozsáhlý a možná v něm část veřejnosti dostala to chybějící poselství. Myslím, že to část veřejnosti může i uvítat. Každopádně to byl také nový prvek, kterého jsme dříve nebyli svědkem.