V Kyjevě Vjatrovyč vede Ukrajinský ústav národní paměti, jenž je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů. „Současná válka s Ruskem není ani tak bojem o území, jako spíš bojem o identitu Ukrajiny. Jde o to, zda bude proruská, či nikoli,“ řekl ČTK.

Zatímco současný prezident Petro Porošenko učinil z odkazu Stepana Bandery jedno ze svých velkých témat, jeho vyzyvatel a podle průzkumů horký favorit druhého kola voleb Volodymyr Zelenskyj dal ve svém prvním novinovém interview najevo, že historie mu moc na srdci neleží.

„Jsou nesporní hrdinové. Stepan Bandera je hrdina pro jisté procento Ukrajinců. To je normální a skvělé. Je jedním z lidí, kteří hájili svobodu Ukrajiny,“ poznamenal Zelenskyj v ukrajinském vydání listu RBK. Ale hned se pozastavil nad tím, proč takové množství ulic a mostů je pojmenováno po ještě větší historické ikoně, básníkovi Tarasu Ševčenkovi, zatímco současníci přicházejí zkrátka, třeba takový trenér národního fotbalového týmu Andrij Ševčenko, kterého sám považuje za hrdinu sjednocujícího Ukrajinu.

Vjatrovyč vnímá Zelenského vyjádření jako „snahu zalíbit se všem“, přitom tato vyjádření přicházejí od uchazeče o nejvyšší funkci, který se jako politik „ještě nezformoval“, a tedy není jasné, co lze od něj jako od možné hlavy státu očekávat. Ale i Porošenko se podle Vjatrovyče k ukrajinské historii začal vyjadřovat až pod tlakem „společenské poptávky“.

K tomu, že se kontroverzní vůdce jedné z frakcí Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Bandera stal pro mnoho Ukrajinců národním hrdinou, přispěla podle historikova názoru ruská propaganda, která účastníky kyjevských demonstrací z roku 2014 proti proruskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi líčila jako „banderovce“ – a ti to přijali za své. I proto se po Janukovyčově svržení a jeho útěku do Ruska stal Bandera jedním z nejvyhledávanějších hesel na ukrajinských internetových prohlížečích, protože sami Ukrajinci zatoužili poznat, kdo to vlastně byl.

Jako historik se sice Vjatrovyč svého času zabýval poválečným působením ozbrojených „banderovců“ v Československu, kde se nejprve snažili najít spojence a pak se přes Československo dostat do americké okupační zóny v Německu, ale připouští, že ucelené a důkladné historické pojednání o Banderovi dosud chybí. Nejspíš od toho odrazují vášně okolo této postavy.

Rozhodně však popírá, že by Bandera měl něco společného s protižidovskými pogromy, s účastí na holokaustu či s etnickými čistkami na západní Ukrajině, připisovanými „banderovcům“, tedy příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády coby ozbrojené složky OUN. Tou dobou Banderu vyslýchali nacističtí okupanti a uvěznili ho v koncentračním táboře, protože odmítal odvolat vyhlášení ukrajinské nezávislosti z 30. června 1941.

Vjatrovyč odmítá kritická vyjádření českého prezidenta Miloše Zemana o Banderovi jako pouhé opakování mýtů, vytvořených sovětskou a ruskou propagandou, a naopak oceňuje přístup ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který podle něj nedávno dal v Kyjevě najevo, že Ukrajinci mají právo si své hrdiny vybrat sami. A taky navrhl zřízení společné komise, která se spornými historickými tématy bude zabývat, podobně jako to bývalo v česko-německých nebo česko-polských vztazích.

„Na každou těžkou otázku historie existuje jednoduchá – a nesprávná – odpověď,“ míní Vjatrovyč o Banderově odkazu. S bojem za nezávislou a svobodnou Ukrajinu sice začínal jako terorista – ale tak svého času začínali i někdejší izraelský premiér Menachem Begin či jihoafrický prezident Nelson Mandela, oba později ocenění Nobelovou cenou za mír, argumentuje Vjatrovyč a dodává, že Banderu místo uznání čekala smrt v poválečném exilu z rukou zabijáka sovětské tajné služby.