Dadin byl vězněn od prosince roku 2015, kdy byl odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody za účast na několika protestních akcích. Loni v listopadu některá ruská média informovala o tom, že byl v ruském nápravném zařízení obětí brutálního násilí, což vedení věznice nacházející se na severozápadě Ruska rázně popřelo.

Postupně se Dadinův případ stal natolik mediálně propíraným, že se o něm dozvědělo celé Rusko a později i celý svět. Případem se měl dokonce zabývat sám prezident Ruské federace Vladimir Putin. Nakonec Nejvyšší soud Ruské federace rozhodl, že se Ildar Dadin žádného trestného činu nedopustil a aktivista byl tak po více než roce stráveném za mřížemi propuštěn na svobodu.

Novinář z RBK se nedlouho po propuštění setkal s Dadinem a jeho ženou v jejich moskevském bytě a ihned se zajímal o to, čím se ruský aktivista jako prvním po propuštění začal zabývat.

„V první řadě jsem okamžitě spěchal domů, abych mohl obejmout svou ženu, nebo, přesněji řečeno, abych se k ní mohl přilepit. Neočekával jsem ovšem, že spolu s ní na mě bude čekat takový neuvěřitelný počet novinářů,“ uvedl v úvodu rozhovoru Dadin, který si zjevně nebyl vědom ohromné popularity svého případu.

Neměl jsme téměř vůbec ponětí, co se mimo věznici děje

„Téměř nikoho ke mně nepouštěli, v podstatě ani mého advokáta, který ke mně měl jen velmi omezený přístup. Snažili se kolem mě vytvořit jakési informační vakuum. O tom, co se mimo věznici dělo, jsem měl jen minimum informací. Dostávaly se ke mně jen nějaké obrysy toho, co se ve skutečnosti dělo,“ uvedl aktivista.

A jak to bylo s dopisem, ve kterém své ženě líčil Dadin teror, kterému byl ve věznici vystaven, a který se nakonec dostal až na stůl tiskového mluvčího prezidenta Ruské federace? Měl o tom Dadin vůbec tušení?

„O tom jsem vůbec nevěděl. Dozvěděl jsem se to až po propuštění,“ prozradil novináři Dadin.

Na otázku, jestli se nyní retrospektivně domnívá, že se k němu po zveřejnění dopisu zaměstnanci nápravného zařízení začali chovat nějak jinak, Dadin uvedl: „Formálně možná ano; snažili se na oko vytvořit takové podmínky, které by zajistily mé bezpečí. Ve skutečnosti ovšem vytvořili takové podmínky, které pro mě měly být ještě více ponižující. Přemístili mě do místnosti 2 x 3,5 metru bez oken s vědrem, které mělo sloužit jako toaleta.“

„To, co formálně nazývali ‚zabezpečením mé bezpečnosti‘, v praxi znamenalo, že mě například sledovali, jak jsem vykonával svou potřebu na toaletě. Nejenže na mě přitom zírali, ale dokonce to i natáčeli,“ uvedl Dadin.

Zaměstnanci věznice vesele pokračují ve své činnosti

Dadin dále uvedl, že moc nechápe, proč od něj nyní všichni očekávají, že bude usilovat o získání nějaké kompenzace od ruské vlády.

„Nerad bych, aby téma nějakých kompenzací zastínilo mnohem závažnější téma šikany v ruských nápravných zařízeních,“ zmínil.

„Hlavní problém je v tom, že ti zaměstnanci věznice, kteří jsou za všechnu tu šikanu zodpovědní, nečelí vůbec žádným postihům. Vztahuje se na ně absolutní imunita. Navíc tvrdí, že si ty věci vymýšlím. To je ovšem naprosto absurdní; existuje spousta videonahrávek, na kterých je ta šikana zachycená. Jestli tedy lžu, proč se na ně u soudu nepodívají, aby viděli, jak to ve skutečnosti bylo? To, že se toto neděje, je v podstatě přímým důkazem viny těchto zločinců,“ zdůrazňuje aktivista.

Jak se Dadin dívá na své propuštění, ke kterému došlo relativně neočekávaně? „Proč si myslíte, že vás vlastně propustili?“ táže se novinář.

„Je možné, že došlo k určitému oteplení. Je dokonce i možné, že jsme se dočkali toho, že se lidé dovolávali svých práv a bylo jim vyhověno.“

Poté dostala slovo i Dadinova žena Nasťa, která byla nedávno pozvána, aby vystoupila na půdě Organizace spojených národů.

„Myslím si, že Ildara propustili zejména díky politickému tlaku, který byl vyvinut na Západě. Sama jsem se snažila západní organizace zabývající se ochranou lidských práv kontaktovat a požádat je o pomoc. Mnozí lidé na Západě byli šokováni tím, co se v Rusku děje. Mnoho západních diplomatů mi často telefonovalo a informovalo mě o svých setkáních se zástupci ruského ministerstva zahraničí. Mohlo to být tak, že ruská vláda ten případ už jednoduše neměla chuť řešit a rozhodla se Ildara propustit,“ míní Dadinova žena Nasťa, která byla po celou dobu věznění svého muže velmi aktivní.

V Rusku neexistuje normální policie

„Do té doby, než mého muže uvěznili, jsem si těchto věcí nebyla vědoma; nevěděla jsem, že v Rusku neexistuje normální policie ani soudní systém. Vždyť ten soud s Ildarem nebyl žádným soudem, ale nějakým cirkusem. Soudci měli k dispozici všechny materiály, které jasně dokazovaly to, co Ildar říkal. Vůbec je to ale nezajímalo, v Rusku žádný soudní systém neexistuje,“ dodává žena Dadina.

Stejné je to prý s ruskou policií. „Není to policie v pravém slova smyslu; ruská policie nechrání práva občanů RF, ale pouze slouží jako nástroj represivního ruského režimu. Když se k vám někdo se zbraní v ruce vkrade do domu, policii to nezajímá. Na druhou stranu, když vyjdete na ulici s nápisem v ruce, okamžitě vás zatknou,“ neskrývá své rozhořčení žena aktivisty.