Cílek začal své vysvětlování konstatováním, že umělců a malířů si z minulosti pamatujeme mnohem více než politiků. „Pomalé, klidné věci se méně účastní pěny dní, ale vytrvávají delší dobu,“ popisuje poeticky Cílek své poznatky a dodává, že je důležité nalézt rovnováhu mezi vnímáním zpravodajství a kultury. „A tahlecta doba tuhletu rovnováhu vychýlila zcela jasně ve prospěch těch věcí, které jsou pravda dopoledne, a odpoledne už ne,“ poznamenal Cílek.

Moderátorka pak přesměrovala diskuzi na téma 25. února 1948 a citovala Timothyho Snydera, který tvrdí, že většinu své moci si diktatura ani nemusí vynucovat, že lidé pochopí, co od nich diktatura chce, a přizpůsobí se. Dodala, že se ozývají hlasy, které hovoří o paralelách s Vítězným únorem a dneškem. Cílek to nazval neonormalizací. „To je takový záchvěv, který se poprvé objevil před pěti osmi nebo 10 lety, tehdy jsme se o tom začali bavit poprvé, pak to zase uhasne a zase se vynoří,“ prohlásil spisovatel a přidal příklad, jak v jedné knížce pro nakladatelství Albatros redaktorka chtěla, aby z knihy byly vyškrtnuty všechny problematické pasáže, například o tom, že Praha stále ještě nepostavila pavilon pro Muchovu Slovanskou epopej.

„Tehdy se tomu říkalo být předposraný. Pozoruju to znovu. Je to ten pocit, že lidi cítí, že přituhuje. Pak se to třeba zase uvolní, to já nevím. V okamžiku, kdy přituhuje, tak člověk volí jinou strategii a je to ta strategie být velmi opatrný na to, co člověk řekne a radši se vyhýbat, já to vidím v těch médiích, problematickým věcem, nediskutovat do hloubky žluté vesty nebo zdražování nebo vyšší daně. Prostě takové věci, které by mohly být někomu nepříjemné,“ popsal Cílek atmosféru. „O to víc nepříjemné jsou pak ty weby, mimochodem,“ dodal. „Takže pak nám začíná scházet ta rovnováha normálního zpravodajství. Takže na jedný straně takové lakování na růžovo a na druhé lakování na černo,“ popsal Cílek současnou situaci.