Arnoštová cituje z jediného výzkumu veřejného mínění, z něhož vyplynulo, že 80 procent občanů si nepřeje, aby se kouřilo v restauracích. Další průzkumy ale poukazují na zcela jiné výsledky. Politička dále věří, že restaurace zanikat nebudou, počet kuřáků bude klesat, na léčení nemocných kuřáků se ušetří miliony.

Fakta proti předpokladům ministerstva zdravotnictví

Oponenti a kritici zákona ale varují, že restaurace zanikat budou, tak jak zanikaly po zákazu kouření v Anglii a ve Skotsku, kde jich zbyla jen čtvrtina, počet kuřáků se nezmenšil, a to ani o dvě procenta, jak Arnoštová předpokládá poté, co budou na cigaretové krabičky umístěny odpudivé obrázky. Statistiky z Austrálie a dalších zemí, kde už podobné obrázky na krabičkách od cigaret mají, to jednoznačně vyvracejí. Počet kuřáků se téměř nezměnil.

Politici ohledně protikuřáckého zákona bohužel stále nemohou najít kompromis. Zastánci zákona se prý odmítají bavit o názorech druhé skupiny a svalují vinu na cigaretovou lobby.

Irsko žádá práva pro kuřáky

Přesto se stále více mluví také o morálním aspektu podobných zákazů. Naposledy se veřejně vyjádřil třeba irský ministr zdravotnictví Finian McGrath, když žádal pro kuřáky větší sympatie od nekouřící veřejnosti a speciální prostory pro kuřáky v nekuřáckých restauracích, barech a hospodách. Přitom Irsko patřilo k nejvášnivějším šiřitelům absolutního zákazu kouření v celém světě. Kouřit se tam na veřejnosti nedá skoro nikde a rok 2025 vyhlásila vláda za rok, kdy Irsko definitivně škrtne tabák ze života svých občanů. Postoj McGratha tak zapůsobil jako rána z čistého nebe. Na Irsko velmi odvážné prohlášení si okamžitě získalo velkou odezvu, a to nejen mezi kuřáky, ale i mezi nekuřáky. McGrath v té souvislosti připomněl například Portugalsko, Německo a Rakousko, kde soužití kuřáků a nekuřáků takto bez problémů funguje. Mezi tyto státy patří zatím i Česko, kde si restauratéři i zákazníci mohou sami zvolit mezi kuřáckou či nekuřáckou provozovnou. Irský příklad, kam podobně tvrdé zákazy vedou, by mohl být nejlepší nápovědou pro naše zákonodárce, jak předkládaný zákon změnit.

Místo zákazů kouření vzdělávací programy a celostátní diskuze

Finian McGrath, sám kuřák, jen po mnoha letech, zopakoval své dřívější osobní názory, že také kuřáci by měli mít v restauracích svá práva a vyhrazené prostory. V nové pozici mají jeho slova ale daleko větší vážnost. „Lidé by měli mít daleko více soucitu s kuřáky, kteří se snaží zbavit tohoto zlozvyku, ale z různých důvodů se jim to nedaří,“ řekl také irský státní ministr pro zdraví Finian McGrath. "My kuřáci máme nebezpečnou závislost, každý den se jí snažíme vzdát, nebo ji alespoň omezit, ale doposud se nám to nepodařilo, bohužel, to by ale nemělo být důvodem vyřadit nás ze společnosti,“ zdůraznil McGrath.

"Osobně cítím, že kuřáci si při snaze přestat kouřit občas dávají malé cíle. Chápu obavy lidí před zdravotními dopady kouření, ale realita je realita a stále nás kouří hodně,“ dodal. Co by upřednostnil on při boji s kouřením? Vzdělávací program, který by měl co nejdříve odradit mladé lidi od toho, aby začali kouřit, aby nepodlehli už na začátku této závislosti. "Myslím, že by nebyla také žádná škoda, kdybychom místo dalších zákazů připravili vnitrostátní diskuzi na toto téma,'' uzavřel své prohlášení McGrath.

Irský ministr zdravotnictví McGrath se vyjadřuje jasně. Podporuje nekuřácké restaurace, ale žádá i svůj koutek ke kouření. „Kouření je zlozvyk, chci se ho zbavit, ale než se mi to podaří, a nebo zemřu, nevylučujte mne prosím ze společnosti,“ vyjadřuje svůj postoj k absolutním zákazům kouření McGrath.

Nejasná prognóza, jak rozhodne česká sněmovna

O tom, jak problematické a emotivní je dění kolem protikuřáckého zákona, svědčí nejen bouřlivá atmosféra v české sněmovně při projednávání, ale i 209 poslaneckých pozměňovacích návrhů.

Nespokojená s návrhem tak zvaného protikuřáckého zákona je například poslankyně-nekuřačka Alena Nohavová, která již při prvním čtení ve svém vystoupení žádala pro kuřáky více tolerance. “Na zdravotním výboru jsem v rámci obecné diskuse hovořila o tom, zda by nebylo možné a vhodné, aby byl zákon průchozí nejen pro zapřisáhlé odpůrce, ale i pro větší část ostatních a některá ustanovení a dopady zákona zmírnit. A protože každá diskuse, má-li mít smysl, by se měla držet reálných faktů, a ne pocitů, zmínila jsem i pár možných změkčení, která ve světě již existují. Neodpustím si zopakovat, v čem by takové, pro mne ještě akceptovatelné, změkčení mohlo spočívat. Je mi jasné, že pro většinu z těch, co mi píší, existuje jen jediná »jejich pravda« - kuřácká či nekuřácká, která ale o žádném kompromisu neuvažuje. Čerpala jsem ze zkušeností Slovenska a Rakouska. Jde o malá zařízení (otázka je, do jak velkého prostoru je malé zařízení, já osobně si ho představuji kolem 60 m2, kde se nepodává jídlo). Zde by se majitel zařízení musel rozhodnout, zda jeho zařízení bude kuřácké či nekuřácké a viditelně ho označil. Zákon, má-li mít smysl, musí být dodržován, a není-li dodržován, musí být státní mocí vymáhán. Velmi se obávám, že příliš tvrdě pojatý protikuřácký zákon povede jen k jeho masivnímu porušování. Myslím si, že máme mnoho jiných starostí, než abychom zaměstnávali stovky policistů a úředníků kontrolou dodržování zákazu kouření. Nelobuji za tabákový průmysl ani za kuřáky jako takové. Nehledám kličky, jak zákon znehodnotit, jak mi také mimo jiné bylo podsouváno. Jsem názoru, že i v politice by se měl používat zdravý selský rozum. V tomto případě najít jakýsi střed, kde na jedné straně by kouř neobtěžoval nekuřáky, ale na druhé straně, kdo chce kouřit, kdo si chce ničit zdraví, nechť si kouří,“ tvrdí Jihočeška Alena Nohavová.