Paní stínová ministryně, v diskusích o zemědělských dotacích se operuje slovem „agrobaron“, tedy velkými výrobními podniky, které pobírají evropské a národní dotace. V čele tohoto „peletonu“ vidí kritici Agrofert. Jak to vnímáte?

Je to pouze politické vidění, věcně ani ekonomicky to nedává smysl. Velké agrární podniky – a teď mám na mysli jak zemědělce, tak potravináře – zajišťují zhruba 80 % spotřeby potravin v této zemi. Jsou schopni investovat, vytvářejí si stabilní ekonomickou základnu, mají tisíce stálých zaměstnanců a další desítky tisíc brigádníků. Velkou předností je samozřejmě velikost produkce, protože tam se vyplatí drahá technika, mohou se dělat velké investice, tam se ztráty z jedné plodiny mohou nahradit ziskem z jiné plodiny, tam se také jedině dá rozvíjet smysluplná živočišná výroba, tam je tedy váha naší vlastní výroby mléka, hovězího, vepřového a drůbežího masa včetně vajec. Je jasné, že velké provozy jatek, pekáren, konzerváren, mrazíren a dalších jsou schopné vyprodukovat tu základní masu potravin, kterou potřebujeme, a samozřejmě platí, že čím větší výroba, tím nižší náklady na jednotku produkce, a tedy nižší cena pro spotřebitele. Jestli chceme zajistit dostatek zdravých a dostupných potravin na našem trhu, tak základním zdrojem jsou velké a silné agrární společnosti. 

Spočívá budoucnost našeho zemědělství v těchto velkých výrobcích, nebo v malých farmářích?

Malí farmáři jsou důležití – to je těch zhruba 20 % trhu, to je zpestření sortimentu a je tam určitě ještě velký prostor pro rozvoj. Malé a střední farmy jsou operativní, mohou se orientovat na plodiny a na potraviny, které se ve velkém pěstovat nedají. Když budeme mít ten základ v dostupných cenách, tak to zpestření může být dražší. Je to velká škála od ovoce a zeleniny přes různé obiloviny, chovy menších hospodářských zvířat, ale samozřejmě i zajímavá a lukrativní výroba různých potravin. Konflikt mezi malými a velkými farmami neexistuje, ten je uměle vytvořený a tato vláda ho promítla naprosto nepochopitelně do redistributivních plateb. My jsme tady dlouze vyjednávali poměr, a všichni zainteresovaní nakonec souhlasili, že na prvních 150 ha půjde 10 % z celkové přímé platby a na další hektary se pak rozdělí ten zbytek. Malé farmy do 150 ha měly tedy výhodu, která byla přiměřená. Tato vláda to změnila na 23 %, což je nejvíc v EU a jsou to peníze, které se přesunují od velkých k malým, protože ten balík je pořád stejný. Vláda tedy dává přednost malým farmám, ale ty nás při vší úctě neuživí a velké budou opouštět výroby, které se jim za těchto okolností nevyplatí. Vychází mi z toho jediné – zdražování potravin a snižování naší soběstačnosti.

Mluví se o potravinové soběstačnosti. Jaký význam má v prostředí společného evropského trhu?

Podle mého názoru velký. Už jen z toho důvodu, že se potraviny nepřevážejí tisíce kilometrů po Evropě. Co jsme schopni za srovnatelných nákladů vyrábět a pěstovat doma, to bychom doma dělat měli. Pomeranče to asi nebudou, ale dovážet v létě mrkev a rajčata, pokrývat 60 % naší spotřeby vepřového masa z dovozu, to mi připadá každopádně zvrhlé. Nehledě na situace, jako byla koronavirová pandemie, kdy může dovoz zkolabovat a pak platíte za základní potraviny nesmyslné ceny.