Zatímco první část semináře „Svoboda projevu a po projevu“, který se konal pod záštitou senátorky Daniely Kovářové, patřila panelistům z řad politiků, ve druhé dostali slovo odborníci, kteří se tomuto tématu dlouhodobě věnují. Profesor Jan Jirák uvedl své vystoupení poukazem na to, že si svobodu projevu automaticky spojujeme s masovými médii. „Přitom by bylo naprosto logické bavit se o svobodě projevu nikoli v souvislosti s nimi, ale v souvislosti se školou a se vzděláním. Když se podíváme na celou řadu uměleckých děl, tak řeší svobodu projevu fakticky ve školním prostředí. Vezměme ze světa filmy typu ‚Kdo seje vítr‘ se Spencerem Tracym, od nás pak Krejčíkův ‚Vyšší princip‘ je vysloveně o svobodě projevu, kdy i za obrovskou cenu člověk musí říct, co si myslí,“ upozornil mediální expert.

Vysvětlil to tím, že média – tisk, rozhlas a posléze televize – jsou klíčovými nástroji komunikace na úrovni celé společnosti. „Společnost neměla a nemá jak oslovit všechny. Teprve s nástupem tisku, pak rozhlasu, televize, částečně kinematografie se tahle možnost utvořila. A možnost oslovovat všechny je lákavým nástrojem k posunu k tomu, že ‚nebudu je jen oslovovat, ale budu je ovlivňovat‘. A obrana před ovlivňováním je to, co se vepsalo do historie vztahu svobody projevu a médií jako základní kámen, že fakticky vnímáme svobodu projevu především jako svobodu médií. Když se podíváme na významné předěly politického charakteru, zpravidla se v nich objevuje téměř bez výjimky požadavek na to, že mají být svobodná média, nezávislá média, média neřízená státem, nekontrolovaná státem a podobně. Přitom co to vlastně znamená, co historicky vzato svoboda projevu je, se významně mění,“ poukázal profesor Jirák.

Svoboda projevu pomáhá tříbení názorů i argumentace

Poté připomněl výrok, který se přisuzuje osvícenskému francouzskému filozofovi Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Ono „nesouhlasím s vámi, ale vím, že to říkání je důležité“ považuje za klíčové. „Souvisí to s tříbením názorů, s tříbením argumentace. Masová média – tisk, rozhlas, televize – jsou vlastně plod osvícenství a jsou nesena nějakými osvícenskými myšlenkami: racionalitou, argumentací, úctou k názoru druhého, tím voltairovským imperativem. Důležité je, že jsou, ať si to připouštíme, nebo ne, primárně založena na víře v racionalitu. To síťová média jsou založena na emoci: lajkni, hejtni. Tím to končí. Většina sociálních sítí nikdy nepoloží otázku, proč jsi to lajknul, proč jsi to hejtnul, proč si myslíš to, co si myslíš. Ale ta otázka je na tom celém rozhodující a v ní je skrytá podstatná složka svobody projevu smět říkat svůj argument. Společnost využívající masová média svým vývojem směřovala k tomu, aby se tohle dokázalo prosadit. Tedy nikoli emocí, ale argumentem,“ vysvětlil mediální teoretik.

Na rozdíl mezi tradičními masovými médii a novými sociálními ve vztahu k výkonu svobody projevu upozornil i v souvislosti s jejím omezením. „To omezení je možné především u médií, kterým říkáme masová, a to proto, že jsou asymetrická, že se z jednoho centra šíří nějaká sdělení ke spoustě lidí, a to centrum se dá vyřadit. Technicky, právně, nejrůznějšími způsoby. Ale u sociálních sítí to je obtížnější, i když se dějí cenzurní zásahy, i když se mažou příspěvky, pořád to vyřazení je velmi obtížné, a to hraje podstatnou roli. To, že jsou ta síťová média méně zasažitelná, nám komplikuje uvažování o nich a o jejich případném ovládání, a to je činí velmi silnými, konstatoval vysokoškolský pedagog. A své vystoupení uzavřel pojmem různice, kterým operují filozofové. „Různice je situace, kdy slova a obrazy jedné skupiny neznamenají pro druhou skupinu vůbec nic. Žijeme ve stavu různic a musíme přemýšlet o tom, jak spolu mluvit přes hranice té různice,“ dodal profesor Jan Jirák.