Internet je plný informací, komentářů a rozhovorů, které relativizují obraz světa nabízený médii hlavního proudu. Berme to tak, že jsme důležití, a náš názor zajímá nejen média loajální k panujícímu režimu a k vládnoucí elitě, ale i kritiky panujícího systému a elit, jež jsou u moci. Občané jsou publikum, o které se svádí lítý boj. Není to vždy zápas férový a na úrovni, a protože myslet bolí, mnoho lidí upřednostní zvolit stranu a ignorovat protistranu. Říká se tomu – myslet v pohodlí vlastní bubliny.

Kdo se nebojí konfrontace názorů a sleduje zdroje různé, musí umět rozeznat, co je důležité, a co balast. Rozumné kritérium při privátním filtrování obsahu, ať už médií oficiálních, nebo alternativních, je ignorovat obsah zjevně propagandistický. Návody, co si má čtenář myslet, jsou určeny publiku „bublinovému“, kterému postačí utvrdit se ve vlastním názoru, jedná se tedy o oslovování oslovených.

Užitek pak není ani z textů hrubých, agresivních, militantních. Fanatismus škodí jak mainstreamu, tak nezávislé opozici. Důvěryhodná je věcnost, nadhled, nezaujatost, kterou nacházíme zpravidla u expertů, kteří se snaží diskutovanému tématu přijít na kloub a neřeší, kdo si z jejich analýzy co vezme a komu to prospěje či uškodí. Dobrým příkladem je nedávný rozhovor norského profesora Glenna Diesena s americkým penzionovaným plukovníkem Douglasem Macgregorem.

Macgregor konvenuje médiím nezávislým; pro média hlavního proudu u nás platí pro své neortodoxní názory za osobnost kontroverzní. Pan Macgregor žil řadu let mimo USA, dlouho i v Evropě, takže si nedělá žádné iluze o kompetentnosti americké zahraniční politiky, o ekonomické kondici Ameriky anebo o funkčnosti NATO. Netrpí falešnými a povrchními představami o válce na Ukrajině a otevřeně, bez emocí glosuje nejen důsledky, ale i příčiny tohoto konfliktu.

Internetový rozhovor, ve kterém norský profesor sedí před svou knihovnou a vojenský analytik ve svém americkém obýváku, pojednává o válce a o všem, co s ní souvisí, přísně neosobně. Řeč je o strategii, o taktice, o možnostech válčících stran anebo o tom, co lze brát jako vítězství a co jenom vypadá jako prohra. Macgregor působí nelítostně, když počítá mrtvé a raněné. Neřeší, kdo je agresor či hrdina, mluví jako pozorovatel, který analyzuje mač, aniž by si vybral tým, kterému fandí.

V závěru zmíněného rozhovoru se ptá profesor plukovníka, coby Nor Američana, na americko-norské a norsko-ruské vztahy. Douglas Macgregor ho ujišťuje, že Američané mají Nory velice rádi. Jedním dechem se ale ptá, jaký užitek mohou mít Norové z amerických základen a z raket namířených na Rusko. A odpovídá si, že je vždy rozumné snažit se mít dobré vztahy se sousedy.

Víme z historie, že za válkami stojí vždy politici, z válek že vždy bohatnou finančníci a zbrojaři. Vojáci pak ve válkách umírají. Obecně platí, že vojáci krvácejí, ale jsou to politici, kteří mají na rukou krev. To bude důvodem, proč vojáci občas válce zabrání, přestože se na ni připravují a je to jejich zaměstnání. Nepovede se jim to ale vždycky. Někdy zvítězí zlo.