USA zpočátku s přijetím středoevropských zemí do NATO váhaly

„Američané nejprve váhali, v roce 1993 měli na stole alternativy třech možných postupů. První doporučoval `evolučně` nechat iniciativu na Evropské unii. Druhý navrhoval vyčkávat, jak se bude chovat Kreml, a `reagovat` až tehdy, vydá-li se cestou agrese,“ napsal Vondra s tím, že tehdejší prezident USA Bill Clinton společně s republikány ovládaným Kongresem se nakonec rozhodl prosazovat třetí scénář: „Nečekat a rozšířit NATO rychle a pod americkým vedením.“ Podle Vondry USA postupně přesvědčily Brity, Němce a Francouze a diplomatickou cestou otupily původní nesouhlas Jelcinova Ruska.

Vondra kritizoval fakt, že Západ se snažil stabilizovat Ukrajinu pomocí „měkké síly“ Evropské unie. „Jenže i tady šlo jen o polovičatou politiku. Projekt tzv. Východního partnerství byl chápán spíš jako odkladiště pro ty, s nimiž EU jako se členy nepočítala. Když loni na podzim došlo na lámání chleba a ukrajinský prezident se rozhodoval mezi `evoluční` nabídkou EU na liberalizaci obchodu a harmonizaci s eurolegislativou na straně jedné a mezi tvrdými penězi a levným plynem od Putina na straně druhé, hrálo Rusko s vyššími kartami než Brusel,“ napsal Vondra v článku s titulkem „15 let od rozšíření NATO – budíček, vstávat, do práce!" s tím, že se nyní můžeme jen dohadovat, jak by dnes střední Evropa vypadala, kdyby Američané kdysi vsadili na scénář evoluční.

Smlouvy, které nejsou podpořeny vůlí konat, se stanou cárem papíru

Vondra připouští, že lidé ve střední Evropě se dnes mohou chlácholit pocitem, že nám nic takového jako na Krymu nehrozí. „Jsme střední Evropa a žádný Východ. To je ovšem bláhová iluze. I Ukrajina je dodnes signatářem mezinárodně platné smlouvy, která má garantovat její bezpečnost a neporušitelnost územní integrity. Přesto se Krymem valí ruská vojska a svět jen bezmocně protestuje. Smlouvy, které nejsou podepřeny vůlí konat, se mohou v mezinárodních vztazích rychle změnit jen v cár papíru,“ varuje Vondra.

Snižování obranných výdajů evropských členů NATO je varující

Upozorňuje na to, že přestože počet evropských členů NATO se od roku 1999 rozšířil o dvanáct, relativní obranné výdaje evropských spojenců se proti USA výrazně snížily. „Kdysi slíbená dvě procenta z HDP dnes na obranu nevydává skoro nikdo. Slabou potenci Evropanů ukázalo vojenské angažmá NATO ve všech posledních operacích. Od Bosny přes Kosovo až po Afghánistán a Libyi,“ upozorňuje Vondra.

Podle něj je stejně varující také politika Spojených států pod vedením Baracka Obamy. „Dřívější leadership je pryč. Drastické armádní škrty – spojené s nezájmem o mezinárodní dění, s přenecháváním iniciativy Rusku (Sýrie, Ukrajina) a snižováním americké přítomnosti v Evropě – NATO také oslabují. To vše se děje v situaci, kdy ostatní světové mocnosti – Rusko, Čína i Indie – rekordně zbrojí a přebírají iniciativu,“ míní bývalý ministr obrany Vondra.  

Celý článek Alexandra Vondry si můžete přečíst zde.