O nálezu Ústavního soudu, kterým byla zrušena část zákona o pomoci v hmotné nouzi, umožňující obcím vyhlásit část obce, ve které se nebude vyplácet doplatek na bydlení, Křeček říká, že to je opožděná spravedlnost. Je-li spravedlnost opožděná, je také ovšem poloviční. „Sotva pochopitelnou dobu čtyř let, která uplynula od podání návrhu do doby rozhodnutí o něm, odůvodnil soud tvrzením, že chtěl ‚vyčkat, jak budou obce novou zákonnou úpravu využívat‘,“ pozastavuje se Křeček.

Rozhodnutím však podle ombudsmana Ústavní soud nikterak nepřispěl k vyřešení problému sociálního vyloučení u nás. „Jen nás nepochybně znovu utvrdil v přesvědčení, že si s vyloučenými lokalitami, s jejich nárůstem a s lidmi, kteří nerespektují žádné zákony, natož pravidla, která ve společnosti platí, prostě nevíme rady,“ dodává.

Původní zdroj ZDE.

„Ústavní soud sice zcela správně rozpoznal, že v celé věci nešlo ani tak o samotné doplatky na bydlení, ale že ‚mimoběžným cílem‘ bylo ‚udržení veřejného pořádku v dané lokalitě‘, k čemuž podle názoru Ústavního soudu tento zákon přispět nemohl. Ale kolik takových ‚mimoběžných opatření‘ bylo již zrušeno? Zákon o přestupcích, který umožňoval zakázat pobyt rušitelům pořádku, nařízení o zákazu posedávat na lavičkách, zákon o bezdoplatkových zónách, dnes zrušený soudem, a nedávno prezidentem podepsaný nový zákon, kterým se umožňuje strhávat pokuty za přestupky ze sociálních dávek? A který bude za nějaký čas bezpochyby také soudem zrušen…,“ vyjmenovává Křeček.

„Není zde patrna zjevná a bezúspěšná snaha občanů a jejich obcí pomocí nejrůznějších legislativních nápadů řešit problém vyloučených lokalit, snaha, které se ovšem nedostává podpory, ale spíše okřiknutí? Represe prý nepomáhá. Co tedy?“ pokládá řečnickou otázku.

Stačí se podívat na sousední Slovensko, kde nyní před návštěvou papeže horečně uklízejí hromady odpadků, které z bytů za mnoho let z oken svých vyházeli „sociálně vyloučení“ obyvatelé sídliště Luník. Aby svatému otci byla předvedena „Potěmkinova vesnice“ sice chudých, ale jinak spořádaných občanů.

„To umíme i u nás. Přitom naše vyloučené lokality jsou jen stínem, ne-li předzvěstí no-go zón zvyšujících sociální napětí v mnoha západoevropských velkoměstech. Není tomu nakonec tak, že si ze zmatených představ o lidské svobodě a lidských právech, rasismu, xenofobie a jiných kdejakých děsů kolem sebe omotáváme pavučinou, která nám brání nejen jednat, ale dokonce snad i pochopit, jak vlastně nejen v nás, ale v celé Evropě žijeme?“ pokračuje Křeček.

„Na straně jedné se mnozí oprávněně ptají, zda opravdu je třeba zákony vykládat tak, že se jiní musejí přičinit, aby vše bylo zajištěno i těm, kteří se nejen nikterak nepřičiňují, ale navíc nechtějí mít nic společného se zákony a pravidly života těch, kteří se přičiňují. A na straně druhé musí prezident v první den školního roku připomenout, že by školáci ve škole neměli hladovět… co nám to brání spravovat dobrý stát podle skutečné vůle jeho občanů?“ uzavírá Stanislav Křeček.