Naše armáda prezentovala jakýsi základní přehled programů přezbrojování s perspektivou několika let. Teorie a následná realita se samozřejmě mnohdy liší. Za téměř třicet let se popsaly tuny papíru různými vizemi a bílými knihami plnými geniálních myšlenek všemožných diletantů, počínaje novinářským pisálkem na pozici ředitele kanceláře ministra. Výsledkem práce géniů ve vedení resortu obrany byly takové zhovadilosti, jako výprodej veškerých raketometů našeho dělostřelectva, nebo rozprodej pod cenou, případně rozdání všech samopalů vz. 58 z mobilizačních skladů, místy možná i spřáteleným umírněným islámským teroristům. Kdyby se měly povolávat zálohy, tak je budeme vyzbrojovat klacky.

Obecně lze konstatovat, že v případě současného programu se jedná o první relativně slušný systémový návrh, z nějž nekouká neschopnost, politikaření a korupce na první pohled. Možná je to dáno i faktem, že generál Opata je přece jen spíš voják než politik a loutka, a možná se na velitelství NATO zcela nezkazil, přestože příležitostí tam bylo určitě víc než dost. Ještě by se měl zbavit některých neschopných, zato protekčních figurek, parazitů a povalečů na Generálním štábu a byť je to těžké, bojovat proti diletantským nápadům, aroganci a ideologické stupiditě politicky dosazených ministrů a jejich týmů. To bude možná větší problém, než dát do pořádku aspoň vojenskou část rozvráceného resortu obrany poznamenaného téměř třiceti lety nezájmu a destrukce ze strany českých politiků, kteří většinou už po volbách zapomínají nejen na svoje sliby voličům, ale především na poslanecký slib. Následující článek by mohl nést nadpis „Investovat, nikoli rozhazovat se svazáckou kampaňovitostí a demokratickou hrabivostí“.

Obecně je na místě otázka, jaký rozsah zbrojení si můžeme dovolit v době rychlého růstu cen a životních nákladů, ale ubohé průmyslové konkurenceschopnosti založené na nízkých platech a doslova ožebračování důchodců, které začalo už počátkem devadesátých let. Zde neudělala vláda pana Babiše a jeho socialistického poskoka Sobotky, následně pana Babiše za posledních téměř pět let nic, dokonce ani nevyrovnala růst životních nákladů. Na rozdíl od vlády Kalousek-Nečas nás aspoň zásobuje sliby, protože těmi nikoho nezarmoutí. Připravovaná protinárodní koalice Babiš-Hamáček pod vedením Aspen Institutu a s případnou podporou Filipa (?) nebude o nic lepší. V pravou chvíli se najde výmluva, proč si máme zase utahovat opasky a radovat se z toho, že jiným bobtnají konta. A blbci stále věří a ucpávají si oči, uši i nos v hrůze před pravdou.

V minulém článku jsem se zabýval vojenskými rozpočty z historického i mezinárodního hlediska. Následně jsem navštívil největší evropský zbrojařský veletrh Eurosatory 2018. V širším rozsahu se jím zabývám na stránkách Security. Veletrh v zásadě potvrdil pokračování či setrvačnost trendů v evropském i světovém zbrojení. Především se jedná o odlehčování výzbroje většiny armád a snahu o přecházení od pásové ke kolové technice, s výjimkou tanků. Je otázkou, zda je tento trend správný z hlediska evropského bojiště, nebo jen daný relativně nižšími provozními náklady a dlouhodobým zaměřením na koloniální mise v Africe a Asii. Kolová technika má na základě praktických testů o 20 až 30 % nižší průchodivost ve srovnání s pásovou ve středně těžkém terénu, což je většina povrchu Evropy. To je fakt, který nelze okecat.

Dále je zde rostoucí podíl elektronického získávání informací a především elektronického boje. Zde vyvstává reálná otázka, jaká bude situace v případě, že dojde k nasazení jaderných zbraní, přičemž slabší jaderný výbuch vyřadí mikroelektroniku na vzdálenost až kolem 30 kilometrů. Pochybuji, že veškeré vybavení NATO sloužící k sběru, vyhodnocení a transferu informací je zajištěno proti elektromagnetickému impulzu, který vzniká při jaderném výbuchu a nejen při něm. A zcela jistě z tohoto hlediska nejsou zabezpečeny motory vojenských, natož civilních automobilů s elektronickým zapalováním a řadou zbytečných a složitých nesmyslů, obtížně opravitelných na bojišti. Samozřejmě zastaví svoji činnost naprostá většina pozemních i leteckých robotických systémů, elektronických zapalovačů a naváděcích systémů munice a dalších produktů špičkových technologií. Nevalné výsledky žoldnéřského digitálního válečnictví můžeme vidět už 17 let v Iráku, Afghánistánu a kratší dobu i jinde ve střetu s motivovanými bojovníky. Zde je naprosto reálnou otázkou, jak dlouho bude pokračovat bláznivý závod v elektronice, jestliže její generace se zkrátily na dva roky, zatímco letadla a tanky slouží čtyřicet let. Zároveň dochází k situaci, že armády přejímají civilní technologie, které jsou sice levnější, ale postrádají odolnost. Systém digitálního velení, kontroly, komunikace a bůhvíčeho ještě je z dlouhodobého hlediska vývojově neudržitelný z hlediska ekonomiky, technologie, taktiky i výcviku, bez zásadních změn.