Byť byla akce připravovaná pro studenty, dostavily se jen tři dívenky. Ostatními několika zájemci byli starší občané města nebo též pamětníci listopadových událostí.

V Plzni později – v pondělí

Doktor Marcel Hájek, vojenský lékař a účastník mnoha zahraničních misí, na začátku uvedl, že vše v Plzni vyšlo z lékařské fakulty. „… tady v Plzni byla podobně jako dělnická třída nejorganizovanější... Začalo to v pondělí, protože 17. listopadu byl tehdy pátek, kdy byla demonstrace v Praze a šlo se na Albertov. To jsme se dozvěděli velmi zkresleně až z televize a od lidí, co tam byli. My jsme se tady sešli u Josefa Bernarda na Slovanech na svobodárně a domlouvali jsme se, co uděláme přes víkend. Ten pátek se v Plzni nedělo prakticky skoro nic…,“ konstatoval Hájek.

„Demonstrace v Praze plynule přešla v protirežimní demonstraci a oproti disentu, kde jsem se vyskytoval před revolucí, kdy o nás psali v novinách, že jsme samozvanci a ztroskotanci, tak tentokrát to byl rozdíl, že takhle už to říci nešlo. Protože na Národní třídě už byli normální studenti, často z takzvaných dobrých rodin, mnozí z nich byli dětmi významných komunistů. A ti se tenkrát hrozně rozčílili, že jejich děti, z těch dobrých stranických rodin, zmlátila policie. Takže nešlo už říci, že šlo o samozvance a ztroskotance, ale byla to masa studentů, připojili se herci a další jako tady Miroslav Anton a Josef Bernard,“ vysvětloval Marcel Hájek.

Pajda plná bolšánů

Pravý rozjezd byl ale až to pondělí, „… když jsme se jako studenti napřed museli sejít. Drtivá většina studentů plzeňských vysokých škol byla přespolní, tady byla jen lékařská fakulta, strojní, elektrotechnická a pedagogická fakulta. Na „pajdě“ to začalo nejposledněji, protože ta byla taková, co se týká pedagogického sboru, nejvíce bolševicky kovaná. My jsme to měli nejvolnější, protože jsme měli nejméně těch komunisticky přesvědčených učitelů a profesorů, takže jsme mohli okupační stávku začít dříve. Takže jsme se rozhodli, že v pondělí ráno utečeme z praktik pediatrie, šli jsme do papírnictví a koupili velké čtvrtky. Napsali jsme dopis děkanovi, ten se mezi nás dostavil a dal nám klíče od fakulty, protože to byl slušný člověk, takže jsme to vyvěsili na všech menzách, kolejích a všude, kde to šlo. Takže to začalo po třech dnech, protože dříve to nešlo dohodnout.“

Pak ještě zavzpomínal: „Před židovskou náboženskou obcí, kam jsem chodil na pravidelné bohoslužby, byl jsem tam s manželkou, tak jsem si říkal, že na to setkání, když tam bude třeba dvě stě lidí, tak tam půjdu, i za cenu toho, že mne třeba zavřou. Ale jestli tam zase bude dvacet lidí, tak se nenechám vláčet kvůli dvaceti lidem. Bohužel těch dvacet lidí se tam sešlo, víc jich nebylo. Dokonce nám estébáci nabízeli, že nás vezmou, ale toho jsme nevyužili, jeli jsme domů tramvají. Studentská revoluce se tedy v Plzni odpočítává od pondělí,“ zdůraznil ještě jednou Hájek.

Neopakovatelné…

„Kdybyste to dělali znovu, dělali byste to jako tenkrát?“ zazněl dotaz jednoho občana středního věku.

Šaman vysvětlil: „Lidí, kteří dělali v disentu, byli připravováni na začátek prosince, kdy byl Mezinárodní den lidských práv. Takže to předběhlo dobu.“  Hájek podotkl: „Doba je nepřenositelná. Tenkrát mizely některé faktory, které tady po osmašedesátém byly velmi tvrdě dodržovány, a tenkrát začaly mizet. V Polsku byl Mazowiecki, tam již v podstatě vládla Solidarnošč, byl to velmi uvolněný režim, byť sice jako takzvaný polský socialismus. Podobně se to začalo uvolňovat v Maďarsku, začali utíkat východní Němci přes Českou republiku, takže bylo jasné, že se začne něco dít s oběma německými státy, že to nebude normální. Už byly mezinárodní dohody. V Rusku už byla u moci glasnosť, byla tam perestrojka, Gorbačov, nám bylo jasné, že tento pán už něco rozloží a něco zničí. Že zničí Sovětský svaz a že již nikdy nebude fungovat. To je nepřenositelné do dnešní doby. Jaký převrat bychom dnes dělali? Proti komu bychom jej dělali, na čem bychom jej postavili?“ Odpověděl Marcel Hájek.