Marek Wollner nejprve komentoval smrt zpěváka Josefa Laufera optikou jeho písně Dopis Svobodné Evropě. O ní tvrdil, že se k ní dostal exkluzivně při natáčení reportáže, ačkoliv je všeobecně známa a volně dostupná na internetu.

„Já totiž při natáčení reportáže do televize kdysi dostal od zvukaře z rozhlasu jeho šílenou nahrávku o Svobodné Evropě, která byla tak nechutná, že to bylo moc i na tehdejší propagandu a musela se po týdnu stáhnout z vysílání, upadla v zapomnění a ten zvukař ji u sebe celou dobu opatroval jako oko v hlavě,“ líčil někdejší šéfreportér.

„Každopádně to vypovídá o tý šílený době, kdy bouráci s hlasem jako zvon jako byl hvězda pan Josef musí (nebo nemusí) dělat takový psí kusy, aby si zachránili kariéru,“ připsal. Pod příspěvkem se rozvinula diskuse, že Laufer tu píseň nazpívat nemusel a mohl se zachovat jako hrdina.

A tato debata přiměla Marka Wollnera k příspěvku na téma hrdinství.

„Poslouchejte, co vám teďka řeknu o našem domácím hrdinství,“ začal Wollner své vyprávění. A pokračoval popisem toho, co se dělo po jeho loňském vyhazovu z České televize. O něm aktuálně vydává knihu s názvem Reportér na odstřel.

„Když jsem se loni v létě potácel a hledal smysl bytí, nabídla mi pomoc kamarádka Monika Pajerová, členka rady ÚSTR, a kolega Petr Hlaváček, tamní sekční šéf,“ popsal Wollner.

V Ústavu pro studium totalitních režimů chtěl pracovat v sekci vzdělávání, kterou vedl právě Petr Havlíček. „Věděl jsem, že nejsem tak blbej, abych nezvládl práci pro novinářského eléva v sekci vzdělávání, kterou Petr šéfuje, napsal motivační dopis, přišel na konkurz a snad působil celkem rozumně,“ pokusil popsal výběrové řízení Marek Wollner.

Na novou práci se prý těšil. „Potřeboval jsem změnu, protože jsem zjistil, že když spadnete z věžáku z desátého patra, možná se snažíte vstát a běžet, jako by se nic nestalo, ale ono to nějak nejde, nohy neslouží,“ zkonstatoval.

Jenže nakonec na pozici nebyl vybrán. „I přes velká očekávání a pomoc dobrých duší, vedení mě odmítlo,“ popsal výsledek svými slovy.

A následně se rozepsal, proč byl odmítnut. A hlavní kvůli komu. Jednalo se totiž o kauzu Lidice, kterou Wollnerův pořad otevřel. „Vedení si to nechtělo rozházet s historikem Eduardem Stehlíkem, předsedou rady, který se stal předním kritikem reportáže Mirka Petráčka o lidické židovce, na kterou dějiny zapomněly a objevil ji pro svět Vojtěch Kyncl; my jsme o její existenci vysílali v Reportérech ČT,“ začal se Wollner ubírat k pointě.

Kauzu popsal po svém: „Ať si o té kauze myslíte cokoli, v reportáži neshledal žádný orgán sebemenší chybu, bombardovala ji Hana Lipovská, Matocha, Parláče, hnutí ANO, Hrad a podobní vlastenci, u nichž si pan Stehlík udělal velké oko,“ ukazoval na diskusi kolem reportáže.

Reportáž Wollnerova pořadu v České televizi stála zcela na tvrzení historika Vojtěcha Kyncla, který tvrdí, že Lidice byly označené jako cíl, kvůli udání české Alžběty Doležalové, jež nahlásila německému gestapu svou podnájemnici židovského původu Štěpánku Mikešovou. Kvůli tomu prý byly Lidice označené jako cíl likvidace jako odplata za atentát na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha za heydrichiády.

Kauza vedla k rozkolu mezi přeživšími a Památníkem Lidice, který se ke Kynclově výkladu dějin přiklonil. Na to konto došlo k personálnímu otřesu v Památníku Lidice. Do čela Památníku se dostal Eduard Stehlík, který inicioval vypracování nezávislé studie k tématu. Ta došla k jednoznačnému výsledku. Kynclova verze je nesmysl. Nesmysl je tedy i reportáž z dílny Marka Wollnera.

Kauza se dost hlasitě projednávala i na Radě ČT, kde se proti reportáži postavilo hned několik radních a Wollner svého podřízeného hájil.