Na řeckém ostrově Chios je několik uprchlických zařízení. Některé z nich vznikly cíleně, jiné z nutnosti. Před mnohými z nich čile bují malá tržiště, na kterých místní prodávají uprchlíkům vybavení na cesty. „Zatímco v Turecku byly hlavním artiklem záchranné vesty, tady na ostrovech jsou to sportovní boty a batohy,“ píše Barochová.

„Ve stanech je zima. Nedá se kvůli tomu spát,“ posteskla si devětatřicetiletá Katab, která jako mnozí další čeká na trajekt na pevninu a pak má v plánu se vydat přes Atény do Německa, kde na ní již čeká šestnáctiletý syn. Katab doprovázejí její další děti, čtrnáctiletá dcera a devitíletý syn.

Na ostrově se nachází středověký hrad, vedle kterého nyní stojí uprchlický tábor s kapacitou 800 lidí. Ten je z velké části již obsazen. Lidé v něm přežívají ve velkých bílých stanech, které pojmou dvě stě osob. Je zde i speciální stan pro děti, který podle místních dobrovolníků funguje jako školka. Tábor v Soudě však nikdy neměl vzniknout.

„Plánem je, aby fungoval jen hotspot, ale teď je tu Souda a ještě jeden menší tábor v přístavu,“ tvrdí místní mladík Theor, který do tábora chodí pomáhat.

• Celý text zde

Hotspot na ostrově sice již funguje, nestíhá však pojmout všechny příchozí. „Jen za poslední dva týdny jsme jich přivezli kolem pěti tisíc,“ tvrdí Mathaios Pariaros z pobřežní stráže. Nedaleko jeho kanceláře se nachází další provizorní tábor, který však tvoří pouze dva stany.

V tomto táboře se rozmohly plané neštovice a tak humanitární pracovníci shromažďují všechny nemocné v menším ze dvou stanů, který v současnosi funguje jako karanténa. Mezi uprchlíky jsou však rozšířené i nachlazení, bolesti v krku či teploty.

Názory všech přítomných na celou situaci se však v mnohém liší. Místní hoteliér Alp je se situací nadmíru nespokojen. „Ubytovali jsme je. Řeknou, že jsou jedna rodina a v noci jich tam naleze šest,“ stěžuje si nahlas hoteliér a vyvolává tak nelibé reakce dobrovolníků. „Vylezou z lodi a fotí se. Jak turisté na dovolené a samí muži.“ Podle něj by měli zůstat ve vlasti a vybojovat si válku tam.

Mezi místními jsou však i tací, kteří s jejich situací soucítí. Například bývalá učitelka mateřské školy Karin, která v uprchlickém táboře tráví většinu svého času. „Dnes jsem tu od šesti do dvou. Zítra zatím nevím, střídáme se na směny tak, aby tu vždycky někdo byl,“ říká a dodává „Mají to těžké. Představte si být v jejich situaci.“