„Svět sociálních sítí nám ve čtvrtek poskytl další důkaz, že tradiční podoba politiky je minulostí. Expředseda ČSSD a expremiér Bohuslav Sobotka neohlásil konec své politické kariéry na tiskové konferenci, obklopen houštím mikrofonů s logy rádií, diktafonů, televizních kamer, za zvukovou clonou cvakajících závěrek fotoaparátů, nýbrž v pár odstavcích na facebooku. Ať si to veřejnost lajkuje, sdílí, tweetuje a retweetuje. Ani ostatní politici nečekali, až zavolají žurnalisté, ale tweetovali sami,“ komentoval Veis způsob oznámeného odchodu. 

Sobotka důvody ke svému odchodu označil za hluboce osobní. Kromě toho, že, jak spekuluje Veis, mohl mít rodinnou krizi, být psychicky vyhořelý i chce reflektovat neúspěch vlastního politického stylu, však mohl být k rozhodnutí tlačen i ČSSD. Expremiér byl totiž výrazným odpůrcem druhého vládního pokusu hnutí ANO. 

„Do velké politiky vstoupil jako hodně mladý. Nenápadně, Václav Klaus si ho dokonce pletl s jiným tehdy začínajícím brněnským poslancem ČSSD Zdeňkem Koudelkou. Stejně nenápadně, avšak poměrně rychle stoupal politicky vzhůru. V jednatřiceti se stal ministrem financí, těsně před čtyřicítkou předsedou ČSSD, o tři roky později předsedou vlády,“ popisuje Veis a hodnotí Sobotku jako necharismatického, uzavřeného, žádného strhujícího řečníka. 

„Lépe se mu vedlo v kuloárech při trpělivých jednáních než na veřejnosti. Ani rozhodování nebylo jeho silnou stránkou a podle mnohých kritiků až příliš často podléhal jak výsledkům průzkumů veřejného mínění, tak názorům lidí ve svém často nepříliš transparentním okolí; hodně je zmiňován jeho přítel od mladických let advokát Radek Pokorný, člověk s pověstí zručného politického loutkovodiče,“ dodává Veis a hodnotí také Sobotku jako úspěšného. 

„V čele ČSSD stál skoro sedm let. Nefalšovaným lídrem se sice nestal, ale dokázal mnoho. A navíc se nebál podpořit úsilí mladých sociálních demokratů o reflexi dějinného vývoje, snahu přiklonit se podobně jako západní sociální demokraté k moderní liberální politice, a nikoli se zmítat v nostalgizujícím národovectví,“ píše Veis a chválí Sobotku i za to, že přes všechny peripetie dokázal ukončit celý čtyřletý mandát. 

„Od chvíle, kdy byl Zeman zvolen prezidentem, musel navíc Sobotka čelit neustálým útokům tohoto mstivého starce, který mu nikdy neodpustil, že patřil mezi ty, kdo ho nepodpořili v prezidentských volbách 2003. První velký útok (vlastně spíše podraz), známý jako ‚lánský puč‘, ještě Sobotka ustál, dokonce s jistou elegancí. Bizarní hra s demisí nedemisí, známá jako aféra s hůlkou, však znamenala definitivní konec,“ uzavřel Veis.