Ztratili jsme Terezu Spencerovou. Nečekaně a v blbé době. Její blízcí ztratili drahého člověka, čtenáři ParlamentníchListů.cz svou bezesporu nejoblíbenější autorku. Necelých sedm let jsem měl možnost osobně redigovat pravidelnou rubriku, jejímž prostřednictvím ve mnou řízených on-line novinách Tereza každý týden mistrně shrnovala globální dění. Byl to úkol čestný a snažil jsem se ho brát zodpovědně. A čtenáři vždy tleskali, protože Tereza Spencerová… prostě uměla. Měla dokonalý cit pro mezinárodní souvislosti, přičemž kořen jejího zájmu byl zejména v ,,arabárně“, jak důvěrně přezdívala arabskému světu, jejž obdivovala a kam se ráda vracela. Vždy se těšila jak do Káhiry, kde milovala vše od fotbalu přes jídlo až po lidi, a dokonce i do válkou ničeného Damašku, odkud vozila svědectví o národu, který se nejen nevzdává, ale který si také, i v prostředí značného diskomfortu, rád dopřává. I toho, o čem si myslíme, že je u něj zakázané, tedy alkoholu. Zajímavé v našich potrhlých dnech.
Bez keců a narovinu. S Terezou bylo vždy zajímavé se setkat. Nebyla salónní, o čemž svědčí mnohá setkání ve vinárně na rohu pražských ulic Bělehradská a Rumunská, kde někdy padlo i ostřejší slovo, nicméně kde se vždy sešla zajímavá společnost. Ať už užší, přátelská, nebo rozšířená, zahrnující řadu politicky, mediálně a odborně činných lidí. Samozřejmě se pilo, ale hlavně se diskutovalo – o arabském světě, o roli Spojených států, o Rusku, o dějinách, o marnosti mnohých kroků Evropské unie, ale i o tom, kdo byl kdo od roku 1990. Nebylo by slušné poslední bod rozvádět, ale Tereza si pamatovala. Pokrytce, převlékače kabátů, lháře, podržtašky za každé garnitury a jiné rozličné „ksichty“, které se na nás šklebí z médií a vždy si najdou novou agendu, již nám chtějí vnucovat. Nebudeme jmenovat, známe je všichni.
Tereza coby dlouholetá profesionální žurnalistka začala spolupracovat s ParlamentnímiListy.cz v polovině roku 2014, tedy v době tzv. ukrajinské krize, kdy celý mediální mainstream v jednom šiku fandil „demokratizaci Ukrajiny“ a plival po každém, kdo si dovolil namítat, že věci nejsou tak jednoznačné a že v Rusku také nežijí jen ďáblové a upíři. Kde je dnes „demokratizace Ukrajiny“? Přirozeně čtenáře prováděla i občanskou válkou v Sýrii, kde dokázala kombinovat smysl pro globální nadhled s precizní znalostí detailu a schopností na jedné straně vstřebat nepředstavitelné množství materiálu a na straně druhé z něj vyrobit pochopitelný a ucelený obraz. To vlastně platilo vždy – vždy skromně říkala, že „jen vytváří obrázky“. Ve skutečnosti by jí její analytickou schopnost pracovat s „otevřenými zdroji“ mohly závidět i tajné služby.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský