Doba, v níž František Josef I. panoval, byla podle Weigla v mnoha ohledech velká a šťastná. Weigl připomíná, že to byl právě tento panovník, kdo vládl naší zemi nejdéle v její historii – celých 68 let – a české země a český národ prodělaly v tomto období největší a nejúžasnější civilizační metamorfózu svých tisíciletých dějin. Z agrární provincie se staly vyspělou moderní průmyslovou zemí a Češi z národa kočích a služek vyspělým, vzdělaným a sebevědomým národem v ničem nezaostávajícím za západní Evropou.

Celý text je ZDE

„Zvykli jsme si zásluhu o tento spektakulární historický úspěch připisovat všem možným faktorům – od neviditelné ruky trhu prosazující kapitalismus a spontánní ekonomický a z něj plynoucí společenský pokrok po národní buditele, obrozence a vlastence. Monarchii a jejího nejvyššího reprezentanta císaře jsme si zvykli vidět jako brzdu, překážku či dokonce nepřítele toho všeho,“ přiznává Weigl. Podle jeho názoru ale takové hodnocení není spravedlivé. Poměrům v monarchii v 19. století prý vděčíme za mnoho dobrého a stojí za to to nejen vědět, ale také si to přiznat.

Byl důsledným konzervativcem

Osobnost Františka Josefa I. podle Weigla nemůže nadchnout nikoho, komu imponují revoluční a pokrokářské vize a charismatičtí vůdci s ambicí měnit svět. Císař byl toho pravým opakem – od mládí důsledným konzervativcem, legitimistou přesvědčeným o svém oprávnění vládnout z Boží milosti, který celý svůj život marně bojoval s přízraky revoluce, liberalismu a hrozbou rozpadu tradičního řádu. František Josef I. nebyl výjimečný v tom, že by snad ve svém snažení vítězil. Pozornost si zaslouží způsob, jakým svůj boj prohrával, píše dále Weigl.

Maďarskou revoluci utopil v krvi

Svou vládu zahájil František Josef I. v roce 1848 jako osmnáctiletý císař a jako reprezentant protirevoluční reakce a obnovitel absolutismu, jenž o rok později utopil v krvi maďarskou revoluci. Na konci jeho vlády byla jeho říše liberální konstituční monarchií s všeobecným volebním právem, rozvinutými občanskými svobodami a pevnými základy politické demokracie. S nenáviděnými Maďary se dokázal po dvaceti letech dohodnout na dualismu. Monarchie Františka Josefa přes své relikty feudalismu přinesla svým národům civilizovanou vládu, jaké se většině těchto zemí po rozpadu soustátí nedostalo bezmála dodnes, píše Weigl.

Přízeň Čechů prohospodařil ústupky německým nacionálům

Poukazuje ale i na to, že císař téměř všechny války, které vedl, prohrál. I tak byla na konci vlády Františka Josefa I. habsburská říše jednou z respektovaných tradičních evropských velmocí.

Od sjednocení Německa Bismarckem snili rakouští němečtí nacionálové o spojení s hohenzollernskou říší a Habsburky považovali za překážku, ochránce Slovanů a nakonec za zrádce německé věci. Císař se jich obával, ustupoval jim, stejně jako arogantním Maďarům, ale tím si jenom odcizil kdysi loajální Čechy a Jihoslovany. Jediným národem, který se nakonec cítil pod jeho vládou nejlépe, byli haličští Poláci, jejichž národ v sousedním Rusku a Německu čelil ve srovnání s Rakouskem-Uherskem tvrdému útlaku.

Přízeň Čechů, kteří v souladu s Palackým byli tradičně prodynastičtí, František Josef prohospodařil ústupky německým nacionálům ve všech zásadních chvílích, jako byly fundamentálky, punktace, otázka korunovace atd., píše dále Weigl. Císař hovořil dobře česky, ale český nacionalismus mu byl protivný. Přesto neváhal být jedním z největších přispěvatelů na výstavbu Národního divadla, o čemž se při oslavování hesla „Národ sobě“ ve „zlaté kapličce“ příliš nemluví.

Majestát fotogenického vznešeného „stařičkého mocnáře“, na jehož uctívání byly zvyklé celé generace, nepochybně inspiroval i tvůrce naší poválečné nové republiky, T. G. Masaryka především. Četné fotografie TGM – důstojného starého pána s bílými vousy v jakési uniformě a na koni – nedávají pochyb, odkud čerpal prezident Osvoboditel inspiraci a na jaké pevné stereotypy navazoval. Téměř posvátná autorita hlavy českého státu, která přežívá u značné části obyvatelstva dosud, má nepochybně své nejhlubší kořeny v majestátu Františka Josefa, podotýká Weigl.