Před pár dny jste z rukou hejtmana převzala cenu za svou dlouholetou práci s romskými žáky v mosteckém Chanově. Jak se cítíte jako oceněná žena, která na chvíli zaplavila média?

Nic se nezměnilo, všechno běží dál: hrozný nášup, neustále!

Pracujete zde 33 let, jako ředitelka budete mít kulaté výročí 15 let příští rok. Proč si na vás „vzpomněli s oceněním“ zrovna teď?

Letos se zde v Chanově uskutečnilo jednání komise sociální a zdravotní a při té příležitosti navštívilo sídliště hodně lidí, zašli i do školy. Mezi nimi byl i hejtman Ústeckého kraje, a když viděl, jakou práci tady odvádíme, tak se takto rozhodl.

Chápu. Ono se to ovšem sešlo v době, kdy republikou hýbal fenomén seriálu „Most!“, který má mimochodem podle některých názorů dopad na lepší vnímání a porozumění romské menšině. Tak mě původně napadlo, že si – konečně – díky tomu někdo všiml, že je to právě základní škola, která tady odvádí hodně práce...

Myslím si, že seriál na nás ukázal, to bezesporu, zviditelnil nás, byla tu řada novinářů. Ale na ocenění mé práce to podle mne vliv nemělo.

Měl seriál podle vás nějaký vliv v romské populaci, například poukázáním na pozitivní vzory, které zde podle vašich dřívějších vyjádření chybějí?

Budu upřímná – viděla jsem jen první díl. Ne proto, že bych to nechtěla sledovat, ale za celý den jsem tak vyčerpaná, že večer pro mě už bylo pozdě. Takže jsem si dala za úkol, že se na zbytek seriálu v dohledné době opravdu kouknu a zjistím, o čem přesně je. Ale – dopad? Já osobně se s tím moc nesetkávám, že by díky tomu nastal nějaký pozitivní dopad ve vztazích majoritní společnosti a zdejší menšiny. To nesleduji, ale je pravda, že já se pohybuji zde v Chanově a pak v Mostě částečně na magistrátu a podobně, a tam takovéto věci neřešíme.

Monika Kynclová, ředitelka 5. základní školy ve Zlatnické ulici na mosteckém sídlišti Chanov. Před pár dny převzala Medaili hejtmana Ústeckého kraje.

Zmiňovala jste, že se nejenže nelepší docházka romských žáků do školy, ale že se dokonce absence zvyšuje, zhoršuje. Čím to je?

Myslím, že je to rodinou. Zdejší rodiny jsou dnes na jiné úrovni, než tomu bylo před pár lety. Pracuji tu opravdu dlouho, třiatřicet let, tak když porovnám rodiny, které zde pobývaly zpočátku, tak těch zameškaných hodin bývalo skutečně méně a bylo méně hodin neomluvených. Protože ti rodiče měli zájem a chodili omlouvat a komunikovali více se školou.

Zato teď skutečně rodiče nedodržují nastavená pravidla, která jsou daná zákonem: do tří dnů přijít, omluvit dítě, a my jim tady vysvětlujeme, že jsou to kalendářní dny, nikoli pracovní dny. Všechno sehrává velkou roli, a ještě abychom některé hodiny zachránili, tak sama jim telefonuji a ptám se: Proč jste nepřišli? Proč jste nesplnili svou povinnost sem přijít?

Nebo běhám po sídlišti, hodně, tak u nich zaklepu a upozorním je, že dítě nechodí do školy. Mimochodem, za chviličku jdu zrovna zase „běhat“, protože nám jedna dívka nechodí.

To zhoršení s docházkou mě překvapuje, protože přece před časem z těchto důvodů byla zavedena nějaká opatření při zameškávání školy – například i v souvislosti s odebíráním dávek. To v praxi nefunguje?

Víte, když se už dostaneme na 40 zameškaných hodin a posíláme to na přestupky na odbor školství, tak oni jim odeberou nějakých 500 korun – to oni v těch dávkách ani nepocítí. Rodiče dostanou vyrozumění na papíře, přečtou si je, ale hlavně téměř nepoznají, že jim chybí pětistovka, anebo to neřeší. To by musely být odebírány dávky mnohem vyšší: kdyby to byly tři čtyři tisíce, tak potom už si možná řeknou: Hele, to už je jako hodně peněz, to už se opravdu musí řešit.

A navíc – když už se nic neděje a nepomůžou ani tyto malé pokuty, tak se vyrozumí policie a policie to posílá na státní zastupitelství. Jedné a té samé rodině za tento jeden prohřešek – za neposílání dětí do školy – státní zastupitelství udělí třeba podmínku a dá ji i opakovaně. Takže někdy si připadám jak Hurvínek, protože tady některé věci řešíme neustále, a ono to nemá žádnou odezvu.

…a koneckonců, k té pětistovce trochu s nadsázkou: vy jim ještě nějaké ty peníze ušetříte tím, že za ně kupujete pravítka a další pomůcky, jak někde zmínil váš manžel.

Ano, to je pravda (smích). Já myslím, že jsme laciná škola, rodinu to tolik nestojí. Vím sama, kolik musím u dcery zaplatit za pomůcky na každý školní rok, a zde v Chanově od rodičů chceme jen 350 korun na rok, a i to máme potíže vybrat.

Když jste zmínila, že rodiče „naháníte“ osobně po chanovském sídlišti, hned mě napadlo: Jak je tam nacházíte, v těch domech bez jmenovek na dveřích a bez zvonků?

To je právě výhoda vyloučené lokality. Je tu pár bloků a já vím, kde kdo bydlí. A když tam dojdu, i když se mezitím přestěhovali, tak ostatní už na mě křičí z okna: Koho hledáte? A oni mě správně pošlou, takže jsou zde dobře dohledatelní.

Je zmiňovaná absence ve škole tím hlavním důvodem, příčinou, která vede k tomu, že 60 až 70 procent chanovských dětí nedokončí základní školu?

Oni při absenci pak nemají návaznost školní látky, neobsáhnou učivo, které mají zvládnout, takže jejich výsledky na konci roku už nejsou takové, jaké by měly být, aby se mohli někam dostat. Ale hlavně – oni nechtějí. Jejich rodina nemá zájem, aby šli dál.

Nemají motivaci. Jestliže tu je jeden jediný člověk z řad Romů, který vystudoval střední školu a má pracovní místo, tak je to asi špatně. Takže by potřebovali mít tady mnohem více pozitivních vzorů. Aby viděli, že se fakt někdo učil tři nebo tři a půl roku, dokončil vyučení a ejhle, tu práci má. A za mnohem více peněz, než kolik mají ti, kteří se povalují doma.