K zamyšlení jej kromě jiného dovedl například případ britského postgraduálního studenta Angelose Sofocleuse, který nasdílel na twitteru článek z novin The Spectator a vzápětí se ocitl ve velkých problémech. Tématem článku totiž byla otázka, zda je zločinem říkat, že „ženy nemají penisy“.

Reakce jeho vrstevníků byla totiž podle Kechlibara velmi tvrdá: byl vyloučen ze dvou univerzitních časopisů, ve kterých zastával funkci editora, a donucen rezignovat na pozici prezidenta studentské asociace Humanist Students, mezi jejímiž cíli je – ó ironie – ochrana svobody slova. „Naštěstí nemají studentští aktivisté možnost uvrhnout jej do žaláře či převýchovného tábora,“ poznamenal publicista.

Problém podle matematika je především v tom, že takový případ není ojedinělý. Anglosaské univerzity jsou tímto druhem agresivní identitární politiky prý zamořené „až na půdu“. „Původně americké specifikum se poměrně rychle rozšířilo do jiných anglicky mluvících zemí a nyní prosakuje přes jazykové bariéry i na evropskou pevninu,“ zdůraznil Kechlibar.

Například v České republice jsme první viditelný balonek prý mohli vidět v roce 2017, kdy studentská kandidátka Anna L. prosazovala na Filozofické fakultě UK zavedení „unisexových toalet pro osoby, jimž binární dělení nevyhovuje“. V podstatě šlo podle Kechlibara o doslovné převzetí myšlenek odněkud z Berkeley.

Podstata identitární politiky, která ovládla západní univerzity a dostává se i k nám, je prý v naprostém rozporu s ideálem univerzity jako místa vědění, kam se scházejí studovat a spolupracovat lidé bez rozdílu původu. „Základním parametrem člověka v takovém identitárním systému jsou jeho vrozené vlastnosti, podle kterých je zařazen do komplikovaného žebříčku ‚vzájemného útlaku‘, v němž černý stojí výše než bílý, žena výše než muž, gay výše než heterosexuál, muslim výše než křesťan,“ upřesnil matematik. A dodal, že bílý heterosexuální muž je prý jednoznačně viníkem všeho zla na planetě.

Kechlibar neskrývá své obavy z tohoto vývoje. V souvislosti s tím vzpomněl na své studium. Když studoval v 90. letech 20. století na Matematicko-fyzikální fakultě UK, nádhera těch let byla dána prý atmosférou téměř úplné tvůrčí svobody a tolerance. „Nikdo se nemusel obávat, že svým výzkumem či jen názory někoho urazí a bude hromadně šikanován, ponižován na internetu či dokonce vyhazován ze svých pozic,“ kroutí hlavou. Postavení v akademické obci se odvíjelo od výsledků práce, ne od sexuální preference, obliby u feministek nebo barvy kůže.

Začneme-li akceptovat identitářskou akademickou politiku, otrávíme brzy studnice pravdy, která dala naší civilizaci vyniknout nad ostatní. V anglosaském světě prý tento proces probíhá již dlouho a vidíme, že z univerzit se – skrze jejich absolventy – šíří do politiky nebo do korporátního světa. „Jedním z nejhorších rysů celé této kampaně, které její zastánci říkají hnutí za sociální spravedlnost, je schopnost neustále generovat nová a nová tabu,“ zmínil publicista s tím, že co se smělo říci před pěti lety nebo před rokem, už se nesmí.

„Západní univerzity se mění v továrny na tabu. Minimum, co můžeme udělat, je nemlčet k tomu,“ nabádá Kechlibar, podle kterého nikomu na světě neprospěje, stane-li se z akademického světa ekvivalent islámské medresy, kde vládnou nezpochybnitelná dogmata.

• Původní zdroj ZDE

„Zatím bohužel ale nevidím ani to, že by se tento proces zpomaloval. Spíše naopak,“ uzavírá Kechlibar, jenž z toho z velké části viní i zvolení Donalda J. Trumpa americkým prezidentem, protože to akademické zastánce „social justice“ přivedlo k bezmocnému šílenství. A nemohou-li převychovat Ameriku jako celek, mohou o to více znásobit úsilí o převýchovu studentů, které mají pod svojí kuratelou a kteří jim nemohou jen tak uniknout.