Moderátorka mu ocitovala jeho slova, že oficiální média jsou dnes už plně znormalizovaná a na sociálních sítích se na lidi pořádají štvanice. Načež se zeptala, zda je to skutečně tak černé. „Vidím to dnes a denně, na můj facebookový profil Větičky Ládíka Větvičky, kam dávám aktuální odkazy na mé texty a články, kde je pět tisíc lidí, tak denně lidé píší a dávají tam ukázky toho, za co byli zakázáni,“ přitakal bloger.

Zmínil případ právničky Kláry Samkové, která dokonce napsala otevřený dopis Marku Zuckerbergovi, provozovateli Facebooku, že porušuje ústavní práva občanů.

„Facebook jako takový má monopolní postavení, podniká tady a vydělává na našich lidech peníze. Vydělává na reklamě a myslím, že to jsou nemalé peníze – a samozřejmě je povinen dodržovat české zákony. A Klára má jako právnička pocit, že je tady porušováno základní ústavní právo na svobodu slova – a já s ní naprosto souhlasím,“ řekl k tomu Větvička.

Připomněl film Skřivánci na niti, ve kterém mizí lidé, a dnes se prý zase na síti objevují „mlékaři“, kteří psali, psali, a najednou zmizeli.

Navíc podle něj hrozí riziko, že když začali lidé mizet z virtuálního prostoru internetu, neskončí to jenom u toho. „Když někdy v třiatřicátém roce začal starý Josef Goebbels, špička ve svém oboru, pálit knihy, tak to tím také neskončilo,“ připomněl. Jestliže je z naprosto malicherných příčin mazána lidská komunikace, ukazuje to podle Větvičky, že je tu širší zájem na umlčování lidí, který pravděpodobně nebude jen na úrovni nějaké firmy, která sociální síť provozuje, ale rovnou na úrovni států.

CELÝ ROZHOVOR VĚTVIČKA–KOCIÁNOVÁ

„Je to pár dnů zpátky, kdy jsme si s kolegy, kteří trošku vidí do IT profilů a do jedniček a nul, povídali o tom, co se děje v Číně. A to je přesně ta cesta, kudy tyto totalitní snahy půjdou,“ obává se. V Číně se již dnes lidé klasifikují podle toho, jaké stránky navštěvují, s jakými lidmi si píše, či jak se vyjadřuje na sociálních sítích – a na základě této klasifikace je mu pak třeba odepřen přístup k objednání letenky nebo lístku na vlak. Virtuální svět je tedy provázán s tím reálným.

U nás prozatím dochází pouze k likvidaci profilů. Z toho se ale stala denní samozřejmost, která už většinu lidí ani nepřekvapuje. Neděje se to jen na sociálních sítích, ale třeba i na blogové platformě webu iDNES.cz. „Je to v podstatě pro spoustu lidí likvidace možností publikovat a psát své zápisky. A tady si řekneme: „To je jasné, je to soukromá společnost, která má svá pravidla, ta byla daným člověkem několikrát porušena, takže nebude psát a hotovo,“ popsal dnešní uvažování. Jenže přehlížíme, že tato omezení plíživě postupují.

Větvička připustil, že on osobně se s cenzurou za patnáct let psaní na internetu prakticky nesetkal, i když jeho názory rozhodně nejsou „korektní“. To však nic nemění na tom, že jiní lidé prokazatelně takto likvidováni jsou.

A tlaky na omezování svobody projevu podle něj budou pokračovat. „Záleží jen na tom, co lidé dovolí. Co dovolí každý na své pozici, ve svém městě a sám za sebe. Na tom záleží, kam až daleko toto dojde,“ říká Větvička. A netýká se to rozhodně pouze internetu, ale i veškerého dalšího omezování svobody. Valí se na nás prý „tisíce příkazů, nařízení a nesmyslů, které se na nás snesly za posledních čtyřy až pět let s nástupem Sobotkovy vlády s Andrejem Babišem“. Když se všechny tyto nástroje spojí dohromady, člověk skutečně může být zlikvidován.

Větvička to přirovnal k žábě v hrnci, která se pomalu ohřívá a neuvědomuje si to. „Je to vidět, když se bavíte s mladými lidmi ve věku třiceti pětatřiceti let. Jsou to lidé, kteří prakticky osobně nezažili 17. listopad a znají ho jenom z toho, co si přečtou v mediích – a jejich názory jsou mnohdy zploštělé, vůbec netuší šířku reality, která tenkrát panovala,“ myslí si Větvička.

Díky tomu mladým lidem toto omezování svobody přestává připadat divné. „Jsou to opravdu žáby v teplé vodě a je jim tam dobře a říkají si: Vždyť se nic neděje. Povídá nějaké blbosti na Facebooku, tak mu zrušili účet. To je normální,“ přibližuje bloger. Jenže jemu to coby pamětníkovi připomíná sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy člověk také musel řešit, co říká a kde to říká. Tenkrát se to neodehrávalo na sociálních sítích, ale v hospodách, ale princip byl stejný; člověk něco řekl a nevěděl, jak se mu to vrátí.

Dnes tedy zažíváme totéž, jen s dokonalejšími technickými prostředky. „Kdyby dnes fungovala Státní bezpečnost, nebo kdyby v sedmdesátých letech měla Státní bezpečnost ty prostředky, které máme dnes, tak by to byla naprosto dokonalá organizace, která by nešla porazit. Měli by k dispozici naprosto vše, co by chtěli mít,“ myslí si.

Rozdíl je v tom, že tehdy se vědělo, kdo je nepřítel. Po roce 1989 si podle Větvičky mnozí mysleli, že tento nepřítel zmizel, ale on se jen schoval do nejrůznějších stran a úřadů, a když dostal příležitost, začal znovu vystrkovat růžky.

„Dnes nevíme, kdo je nepřítel, nevíme, proč by vlastně měl být nepřítelem. Mnozí z lidí, kteří to dělají, mají pocit, že konají dobro, že se starají o to, aby byl veřejný prostor bez všech těch podivných Větvičků a Novotných a těch, kteří říkají věci jinak, než říká státní rozhlas a televize. A to je právě divné,“ vysvětluje ostravský bard.

Novináři jsou otroky své hypotéky

Kociánová se pozastavila nad tím, že Větvička označuje za služebníky této „nové normalizace“ řadu nepochybně inteligentních a fanatismus odmítajících lidí, často takových, se kterými kdysi souhlasil. Jak se to tedy stalo?

Podle Větvičky tito lidé upadli do otroctví. Stejně jako devadesát pět procent lidí ve věku 25–40 let, kteří dnes mají největší vliv. „Všichni jsou otroky ekonomické situace. Víceméně všichni mají hypotéky, půjčky na auta, a velice dobře si dokážou spočítat, co by se stalo, kdyby přišli o práci. Novinářská práce není nijak moc dobře placená, to víme všichni, nicméně je to dostatek peněz na to, když vezmu jako příklad třeba Prahu, kde většina těchto mainstreamových novinářů sedí a pracuje, aby dokázali zabezpečit sebe, případně rodinu,“ myslí si.

Pokud by přišli o práci, znamenalo by to pro ně, že by museli kvůli nové práci zásadně změnit svůj život, což se jim nechce, protože současný život se jim líbí. Takže se stávají otroky a píší tak, aby vyhovovali svým zaměstnavatelům.

„Pamatuji, když kolem roku 1998–99 začínaly hypotéky, jak všichni říkali, že to bude krásné, protože si vyděláme a bez problémů si zaplatíme svůj byt nebo dům – a za dvacet let, až to splatíme, bude náš. Teď mi řekněte, kdo z těch, kteří si v roce devadesát devět vzali hypotéku, protože těch dvacet let už je pryč, má novou hypotéku nebo půjčku na auto? Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku,“ dodává Větvička. Na dotaz moderátorky pak přiznal, že i on dvě hypotéky v minulosti měl, proto si velmi dovede představit, jak nekomfortní pozice to při pravidelných splátkách je.

„Dnes mám obě hypotéky zaplacené a přeji každému zažít situaci, kdy nemáte na účtu žádné minusové položky, které byste platili bance za nějakou půjčku nebo hypotéku. Je to velice osvobozující,“ uzavřel téma ekonomického otroctví novinářů.

Poslechněte si někdy v hospodě, co říkají mladí…

Jenže podle Kociánové skutečně řada novinářů věří tomu, co píše. Napadlo ji, jestli tito lidé nejsou ovlivněni školstvím. Větvička nabídl výklad: „Pojďme se podívat na to, jaký typ lidí dnes vychází z našich vysokých škol. Jsou to lidé, kterým je dvacet dva až dvacet tři let, jsou narozeni kolem roku 1995, tedy pět let poté, co jsme se zbavili komunismu, takže už zažili jenom ten náš krásný, hrdinný, svobodný svět. Když jim bylo deset, tak jsme vstupovali do Evropské unie a připadá jim, že to je naprosto normální součástí životů.“

Když se s mladými lidmi dnes baví, má prý pocit, že jsou „nějak divně zploštělý“. Často projevují základní neznalosti, třeba v dějinách. „Školy je to neučí a oni sami, pokud se dějinám nevěnují aktivně, tak o historii dvacátého století slyšeli hodinu ve škole. Vědí, že skončila nějaká válka a začala revoluce v Rusku, pak byla druhá světová válka, k tomu nás osvobodili Američané a k tomu trošku Sověti. Potom nás Sověti zase okupovali – a potom, pod hrdinným vedením Václava Havla, jsme setřásli totalitu, zacinkali klíči na Letenské pláni a od té doby je všechno dobře a jdeme kupředu, až jsme se stali členy NATO, vybombardovali Srbsko a o pět let později vstoupili do Evropské unie,“ shrnul dnešní argumentační základ mladé generace.

Kromě školy navíc mladou generaci ovlivňují i média. Přičemž zejména ta veřejnoprávní začala v poslední době především utvrzovat jedno vidění světa. Právě to, se kterým se setkali už ve škole. Proto vlastně ani není překvapivé, že se tito lidé diví, že se na věci někdo může dívat jinak.

Pokud jde o novináře, je prý třeba vědět, že dnes se tato profese rekrutuje z absolventů velmi specifických vysokoškolských oborů. „Podívejme se, jak jsou ve školách zkoušeni, jak a o čem píší disertační práce, různé studie a legrační práce. Na gender studiích o Ferdovi mravencovi, studium textů o Visacím zámku, a jak se staví k ženám a mužům – a za tohle dostávají tito lidé tituly a potom nastupují do prací, kterými ovlivňují životy ostatních,“ vysvětluje bloger.

Třetím faktorem, který uvažování těchto lidí ovlivňuje, je pak to, že jsou i v práci „uzavřeni mezi svými“. Tím vším upadají do komfortu jednoduchého vidění světa, ve kterém nemusejí přemýšlet. A to jim vyhovuje, protože skutečně věří, že jejich vidění světa směřuje k dobru. Takže jediným jejich cílem je, aby zmizeli všichni ti, kteří smýšlejí jinak, a takto komfortně jednoduchý bude celý svět. A od toho se odvíjí vše, co dnes sledujeme a prožíváme.